Wales

V rámci našich příprav jsme začátkem července vyrazili do Walesu navštívit naše známé Willa, Kate a jejich kočku Blackberry. Hlavním důvodem ale byla možnost kempování v jejich zahradě a dva dny chození po kopcích - kterých je v Anglii pomálu. Ani jeden z nás nemá s kempováním mnoho zkušeností, proto jsme dali přednost bezpečnosti zahrady před kempováním ve volné přírodě - počasí ve Walesu bývá velmi proměnlivé a v případě silného větru bychom mohli skončit (nebo alespoň náš stan) kdesi ve Skotsku!

V pátek (9. července) jsme ráno vyrazili a do velmi přátelského a příjemného městečka Llangollen přijeli kolem jedné odpoledne. Will a Kate bydlí kousek od města v oblasti, která se atraktivně jmenuje Velvet Mountain (Sametová hora). Naším prvním cílem bylo postavit stan - měli jsme trochu strach, že za tmy a pod vlivem několika potenciálních piv bychom tento úkol nemuseli úspěšně splnit. Jak se ukázalo, Paulovy obavy ohledně stanu byly naprosto zbytečné, během pěti minut stan stál a zůstal tak až do nedělního rána!

Po lehkém obědu jsme pak vyrazili na první túru do okolních kopců. Snažit se vyprávět, jak se místa, kudy jsme šli, jmenovala, by bylo naprosto zbytečné. Názvy a jména ve velšském jazyce jsou spíše jazykolamy a přestože Will komentoval a názvy míst jmenoval, nepamatuju si téměř nic. Will a Kate nás vzali na první kopec, ze kterého také kdysi dávno vedla tramvajová trať a dodnes je možné vidět kudy. Tam nás také uprostřed nechali s mapou a zatímco my se chtěli dostat na vršek kopce, oni se vrátili domů. Podle mapy cesta nahoru na vršek měla být celkem přímá a jednoduchá. Jak se ale ukázalo, realita byla trošku jiná; cestička totiž zničehonic skončila a my se ocitli v jakési "slepé uličce". Samozřejmě jít zpátky pro nás nebyla přijatelná možnost (proč jen jsou lidské bytosti někdy tak stupidní?? :-)) a místo toho jsme se začali prodírat keři, šplhat nahoru do kopce přes kořeny stromů, spadané větve stromů, vysoké kapradiny, až jsme narazili na plot z ostnatého drátu (to aby ovce neutekly z kopců). Paráda. Nakonec jsme pokračovali prodíráním se podél plotu, až jsme narazili na normální stezku a pokračovali dál. Nutno podotknout, že jsme se na kopec dostali, i když to byl možná jiný, než na který jsme se snažili vylézt. Každopádně se procházka vyvedla, nachodili jsme asi tři hodiny, během nichž našimi jedinými společníky byly ovce, krávy, čerstvý vzduch a lány borůvkových keříků!!! Cestu jsme zakončili návštěvou Britannia Inn, jediné hospodě v okolí Willova domku, kde jsme se osvěžili pár pintami Guinnesse a odtud pak šli zpátky k Willowi a Kate na večer strávený jídlem, pitím a povídáním do pozdních hodin.

Noc byla celkem v pohodě, se stanem nebyly žádné problémy. Brzo ráno nás ale probudili ptáci, kteří přilétali ke krmítku ve Willově zahradě a kráva, která se rozhodla zabučet zrovna v okamžiku, kdy na nedaleké cestě procházela kolem Willovy zahrady. Na náš druhý výlet jsme se vydali kolem deváté ráno a udělali pěkný okruh kolem nedalekého opatství, přes lesy kolem Llantysilio a potom zpátky do města Llangollen přes hrad Dinas Bran. Cestou se nám podařilo se několikrát ztratit (ve čtení mapy máme oba co dohánět, hehe), šplhat se do kopce přes kmeny a pařezy a (opět) narazit na plot z ostnatého drátu (očividně velmi populární ve Walesu), vyplašit pár králíků a také jsme viděli podivné ovce - možná zkřížené s krávou???

V každém případě jsme notně vyzkoušeli jako boty, tak trekkingové oblečení. Na vyzkoušení nepromokovosti materiálů nedošlo, protože přestože celé ráno bylo zatažené, neskápla ani kapka deště. Kolem poledne se naopak počasí vyjasnilo a když jsme po obědě v Llangollen vyráželi zpátky k Willovi, slunce vylezlo v plné parádě a my si oba uvědomili, jak jsme najednou unaveni. Nicméně nás ještě čekalo pár mil. Z Llangollen jsme šli podél kanálu, který nás dovedl až k vodopádům Horseshoe Falls, odkud jsme se pak polemi a podivnými zkratkami dostali zpátky do Britannia Inn, na pár osvěžujících piv. Minutu poté, co jsme se v hospodě usadili, se spustil parádní slejvák. Ideální načasování! Wales je ale země velice proměnlivého počasí a když jsme po pár hodinách Britannia Inn opouštěli, sluníčko už zase svítilo a u Willa nás čekalo opékání. Nutno podotknout, že v sobotu jsme do stanu zalezli velice brzo a spali jak zabití až do rána.

Tak to byl Wales, země nádherných přírodních scenérií a naprosto bláznivého počasí. Měli jsme možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až si v Africe poneseme naše batohy plné vody, jídla a oblečení pro daný den. Žádná legrace a to se nemusíme tahat se stany a našimi hlavními ruksaky se spacím pytlem a ostatním oblečením. Klobouk dolů před našimi nosiči, kteří ponesou na svých zádech (a hlavách) mnohem víc, než my...

(Ne)radosti příprav a skryté výdaje

Začátek července! Nějakých deset týdnů do odjezdu se věci začínají dávat do pohybu. Pro mě bylo hlavní událostí minulých dvou týdnů oběhávání doktorů.

Oběhávání doktorů obnáší získání předpisu na tablety proti malárii a očkování. Bohužel místní zdravotní systém vyžaduje dvě objednání, protože vakcinace provádí sestřička, nicméně předpis vám může dát jen lékař. Takže první návštěva byla ve znamení rozhovoru s mým obvodním lékařem, který mi vysvětlil, že existuje několik různých tablet proti malárii, řekl mi pro a proti a nakonec vytiskl předpis na ty nejdražší (nutno podotknout, že se jedná o tablety, které jsou nejběžněji užívané a jsou nejúčinnější). Také jsem požádala o předpis na Diamox, což jsou léky původně určené při léčbě epilepsie a zeleného zákalu, ale běžně se užívají jako prevence altitudní nemoci. Tato návštěva mě bude stát kolem sedmdesáti liber, ale jinak byla celkem bezbolestná.

Týden poté jsem byla očkována. Vzhledem k tomu, že mé poslední očkování, které si pamatuju, bylo proti tetanu asi tak před deseti lety, jen málo jsem věděla, co očekávat. Sestřička byla velice milá a vysvětlila mi, že dostanu očkování proti Hepatitidě A a B, potom kombinaci tetanus/záškrt/obrna. Za měsíc pak musím přijít na druhou dávku Hep A a B a břišní tyfus. Moje "obvodní středisko" bohužel neprovádí očkování proti žluté zimnici, nicméně jsem dostala seznam doktorů, kteří toto očkování poskytují (což znamená třetí návštěvu...). Očkování proběhlo v klidu a pohodě, po zbytek dne moje obě paže byly poněkud těžké (jako bych posilovala několik hodin), ale jinak jsem se cítila dobře (alespoň to nepíchají do zadnice, to bych nemohla vůbec sedět, hehehe). Ráno bylo horší.

Pravá paže byla naprosto v pohodě, nicméně o levé paži jsem měla pocit, jako by mi měla upadnout. Během rána se k tomu přidala bolest hlavy a žaludek jakoby na vodě a když mě v práci začaly přepadávat záchvaty zimnice, tak jsem to zabalila a zamířila do postele. Příště už budu připravená, že se něco podobného může stát a alespoň si ušetřím záchvat paniky...!

Kromě očkování a zaplacení zbytku výletů nás čeká několik příjemnějších událostí. Jedna z nich proběhla tento víkend, kdy jsme s Paulem vyrazili do Walesu do kopců. Začátkem srpna se máme sejít s Chrisem Powellem, který je naše velká insipirace a který na Kilimanjaro lezl (a vylezl) letos v únoru. Link na jeho blog - http://aquavista.wordpress.com/ Kromě toho bychom teď každý týden měli alespoň jeden den věnovat chozením na túry. A stále ještě zbývá spouta věcí, které potřebujeme dokoupit! Paulův nedávný nakupovací úspěch a jeho pýcha je cestovní taška, kterou se rozhodl použít místo původního ruksaku - ze strachu, že ruksak nebyl dostatečně velký. Je velmi žlutá ale hlavně velmi prostorná a to tak, že se Paul rozhodl vyzkoušet ji a naskládat se do ní!!!