Posledních pár týdnů uteklo jako voda a naše přípravy se maličko hnuly kupředu. Jednak už máme zařízená víza a pojištění (ve kterém je specificky uvedeno, že jsme pojištěni na pobyt ve více než 4000metrů nad mořem) a také jsme si prošli všemi očkováními. Já už neměla žádné divoké reakce, spíše naopak. Po druhé dávce Hepatitidy A a B a jedné dávce tyfusu, které jsem dostala tento týden, jsem se cítila velice šťastná, až jsem chvíli pochybovala o tom, co to do mě sestra vlastně napumpovala :)
Kromě toho jsme také dostali od naší agentury email vyžadující, abychom zaplatili zbývající částku pro náš výlet. Uff, uff. Zaplaceno, naše bankovní účty momentálně vypadají poněkud smutně... A budou ještě smutnější, můj seznam věcí, které je stále třeba dokoupit je pořád pěkně dlouhý. Přitom nám zbývá čtyřicet dní do odjezdu!!!
Co se týče fyzických příprav, tak jsme vykonali pár výletů do okolí Birminghamu, jako například do oblasti, která se nazývá Lickey Hills. Tak nějak jsme doufali, že tam na nějaké kopce narazíme, ale jak se ukázalo, byli jsme příliš optimističtí. Anebo je to možná tím, že anglická definice kopce se poněkud liší od toho, co třeba my v Česku od kopce očekáváme. I tak jsme se hezky prošli a snažíme se chodit co nejvíce, přestože si naprosto uvědomujeme, že tady v UK nemáme šanci, abychom alespoň trošku napodobili podmínky, které nás čekají v Africe...
Dnes jsme byli navštívit Chrise Powella, což je člověk, který je naším vzorem a inspirací. Chris na Kilimanjaro vylezl letost v březnu a jeho blog byl pro nás zdrojem mnoha informací a motivace. Chris bydlí v Abingdonu (kousek od Oxfordu), tak jsme se za ním dnes vydali, abychom získali další informace a vůbec abychom trošku poznali člověka, který nás tolik inspiruje. Číst o Kilimanjaru a mluvit o něm s někým, kdo to všechno zažil, jsou dvě velice odlišné věci. Poslouchat Chrisův příběh (doprovázený fotografiemi) byl naprosto úžasný zážitek. Na druhou stranu jeho popis toho, jak se krátce "seznámil" s altitudní nemocí tak úžasné nebylo. Když si člověk uvědomí, co tato nemoc s vámi může udělat, máte najednou myšlenky plné obav a pochybností. Na druhou stranu Chris podotknul, že je třeba brát věci tak, jak jdou a tak jako tak, už jen ten prostý fakt, že budeme v Africe a budeme stát byť jen na kousku Kilimanjara, stojí za všechna rizika. A nám nezbylo než souhlasit (přestože já jsem měla minutu paniky, kdy jsem si opravdu klepala na čelo a ptala se sama sebe, proč utrácím tolik peněz za něco, co je potenciálně velice nebezpečné...)!
Takový je ale život, nic není zadarmo a pokud chce člověk něco zažít a něco vidět, musí do toho něco investovat a něco riskovat. Pro mě to v tutu chvíli znamená cvičit, cvičit a posilovat a mentálně se začít připravovat na nejtěžší, ale také nejkrásnější prázdniny mého života.
