Ještě jednou se vyspíš a pak...

... začínají prázdniny! Nebo vlastně, prázdniny už začaly úderem páté hodiny odpolední. V práci to uteklo jako voda a teď už je všechno sbalené, připravené, nažhavené...

Přestože mám vstávát za necelých sedm hodin (ve tři ráno), vůbec se necítím unavená nebo připravená jít spát. V hlavě to bzučí jako ve včelím úlu, jedna myšlenka střídá druhou a třetí a čtvrtou a vůbec není možné je ignorovat. Povětšinou jsou to povrchní věci jako - mám všechno, co potřebuju, je můj ruksak příliš těžký, vzbudím se včas, nezapomněla jsem na něco, bude pršet, bude příliš teplo? A podobně. A pak jsou to myšlenky o lidech, kteří úspěšně na Kilimanjaro vylezli a také o lidech, kteří tak úspěšní nebyli. Dnes se mě někdo zeptal, co udělám, až vylezu nahoru. Napadlo mě, že si asi sednu a rozbrečím se. Radostí, samozřejmě. Jenže brečet v takovém chladnu je nebezpečné a sednout mě asi taky nenechají, takže bůhví, co se tam nahoře vlastně stane :).

V každém případě se už nemůžu dočkat, až vyrazíme, až už někde budeme. Byť je to jen Amsterdam, kam letíme zítra ráno a kde zůstáváme do sobotního skoro poledne. Z Amsterdamu letíme přímo na letiště Kilimanjaro, jeden den strávíme ve městě Arusha, potom následuje Marangu a v pondělí ráno začínám náš výstup. Příští týden touto dobou budeme spát a čekat, až nás před půlnocí vzbudí, abychom se vydali na konečný výstup na vrchol Kilimanjara...

Dvě noci před odjezdem

Od onoho víkendu, co jsme navštívili Chrise, uběhla spousta vody. Za dva dny odjíždíme do Amsterdamu a v sobotu pak pokračujeme do Afriky. Co se všechno za těch pár týdnů stalo?

Za prvé, ja jsem přestala panikařit. Nemá smysl plašit kvůli něčemu, co stejně není možné nijakým způsobem ovlivnit. Tak proč si kazit dovolenou myšlenkami o potenciální smrti kvůli nedostatku vzduchu? Ok, trošku přeháním, ale v podstatě je to tak. Za druhé, jak jsem si plánovala, jak budu cvičit a posilovat, tak to se tak úplně nesplnilo. Sice jsem pravidelně běhala a překonávala své osobní rekordy (na pět kilometrů a pět mil), ale to bylo tak všechno. A pak se mi podařilo (při strečinku) natáhnout sval a bylo vymalováno. Kromě toho jsme ale s Paulem vyrazili na několik túr, jedna byla procházka z Droitwich Spa do Worcesteru podél umělého kanálu (asi deset mil) a pak jsme opět navštívili Malvern Hills, kde jsme také nachodili něco málo přes deset mil.

Na doporučení obvodního lékaře jsme také vyzkoušeli Diamox, léky, které mohou pomoci předejít altitudní nemoci. Seznam vedlejších účinků se zdál být nekonečný, tak jsme si jednoho pondělního večera jednu kapsulku dali. A pak šli hrát squash. Dodneška lituju, že nás nikdo nenatáčel na kameru, pohled na nás musel být úchvatný. Já se hihňala, oba jsme se motali jak dvě zmatené krávy na poli. A já se vždycky divila, proč jsou lidé na vrcholku Kilimanjara tak vysmátí :).

V posledních pár týdnech (přesně od patnáctého srpna, což byl poslední výplatní termín) jsem pak nakupovala a dokupovala (plavky, šaty na pláž, spreje na hmyz, stahovací obvazy, prášky na průjem, prášky na různé bolesti, vlhčené ubrousky atd. atd.), zajistila si očkování proti prasečí chřipce, zařídili jsme si výměnu peněz, sehnali energetické sušenky... Načež následovala další legrace - jak to všechno napěchovat do ruksaku!

Problém není ve velikosti ruksaku, ale ve váhových limitech. Letíme se společností KLM, která je vcelku velmi štědrá, co se týče váhy zavazadel (23kg pro hlavní zavazadlo, 12kg pro příruční), nicméně nesmíme zapomenout na to, že naši nosi mohou nést maximálně 15kg. Tento stejný limit pak platí pro náš let na Zanzibar. Už se vidím, jak přilétám na Zanzibar do příjemných třiceti stupňů nad nulou v zimní bundě, dvou mikinách a teplých kalhotech (abych ušetřila váhu zavazadla, hehe).

Ok, čas jít do hajan, ještě se ozvu zítra, poslední noc před dnem D!