Na shledanou, Kibo

Po nějaké době se konečně dostávám k tomu, abych pořádně dopsala zážitek z Afriky. Omlouvám se tímto všem, kteří čekali na pokračování. Děkuji za jejich trpělivost :-).

Pátek 24. září 2010

Poslední ráno na Kilimanjaru! Venku sotva svítá a je velice chladno. Průvodci nás budí brzy, protože před sebou máme dlouhou cestu dolů. Dostáváme náš poslední čaj, naše poslední lavory s horkou vodou a následuje poslední společná snídaně. Všichni vypadají odpočatě a konverzace je poněkud uvolněnější než před pár dny. Skoro se nám nechce stan opustit, ale venku už jsou shromážděni všichni průvodci a nosiči a všichni čekají na nás, aby mohla začít "tipping ceremony" - malá slavnost, při které se předává nosičům "spropitné", poděkování za to, jak se o nás celý výlet starali. A tak tedy opouštíme náš jídelní stan. Naposledy.

Celé shromáždění všech nosičů a průvodců nám nejdřív zpívá několik tanzanských písní (včetně

hymny) a Jason a Nilam pak přednesou za nás všechny krátkou děkovnou řeč a předávají peníze hlavnímu průvodci. Tímto se s nimi oficiálně loučíme. Zbývá jen dobalit tábor a pak se nosiči vydají ne cestu zpátky a do svých domovů.

I my se vydáváme na cestu dolů, jde s námi několik průvodců, ale v podstatě jich už není zase až tak potřeba. Cesta dolů je jen jedna, není možné zabloudit. Tato trasa se také používá pro výstup nahoru, jmenuje se Marangu Route a je považována za nejlehčí. Je až neuvěřitelné, kolik lidí najednou potkáváme. Za posledních pár dnů jsme se setkávali pouze s dvěma dalšími skupinami, které šly Rongai stejně jako my, a tady jsme najednou jakoby uprostřed Londýna. Cesta dolů sice ubíhá velice rychle, ale musíme ujít dvojnásobek toho, co jsme normálně šli nahoru. Všem, kteří jdou nahoru přejeme hodně štěstí. Tak trošku jim závidím... mají výstup na Kibo stále před sebou...

Po pár hodinách nadšení z výpravy dolů opadá, cesta je krkolomná a na šlapaní dolů naprosto děsná. Celá naše skupinka se rozdělila do maličkých pod-skupinek, někteří jsou už dávno míle vepředu, další se pomalu táhnou kdesi vzadu. Máme jednu větší přestávku na Mandara Point, místo, které se nachází v oblasti deštného lesa. Kameny, skály a prach jsou daleko za námi, teď je kolem nás plno zeleně, stromů, exotických květin. Sem tam se na stromech mihne opice (colobus monkey). Mandara Point je mimo jiné oblíbeným místem pro ty, kteří milují coca colu. Je možné ji zde zakoupit v kiosku.

Druhá část cesty vede lesem a k Marangu Gate - hlavní bráně národního parku - to jsou asi tři hodiny. Já už se plazím více meně automaticky. Jsem docela unavená, ale šťastná, že se mi konečně podařilo poslat pár SMSek a oznámit rodině a několika známým, že jsme úspěšně zdolali Kibo a jsme v pořádku. Až do Mandara Point jsem neměla signál. A pak je taky před námi vidina dnešního večera, v hotelu, s pořádným jídlem a pivem!

Marangu Gate je místo, kde se před vstupem do Kilimanjaro národního parku musíte registrovat a při návratu odregistrovat. Pro nás je hlavně místem smíšených pocitů. Projdete bránou a jste venku z parku. Konec. Tečka. Už nestojíte na Kilimanjaru. Zapíšete se do knihy a oficiálně jste opustili Kilimanjaro. To je ta smutná zpráva. Zatímco správce parku vystavuje Certifikát o zdolání Kiba - buď Gilman´s Point nebo Uhuru - zajdete do suvenýrového obchodu, kde nejdřív koupíte pivo a pak si ho notnou dobu vychutnáváte. A to je úžasný pocit. Už se nemusíte vláčet prachem, už se nebudete muset oplachovat v lavoru a přemýšlet, jak nejefektivněji využít tu trochu vody. Přitom vás ale kdesi vzadu hlavy dráždí maličký hlásek - "Znamená to, že už se nikdy nechceš vrátit?"

V tuto chvíli ale tuto myšlenku nerozvíjím. Po notném odpočinku nás Niagara guy popohání, abychom nastoupili do autobusu, který nás nejprve vezme do hotelu Kilimanjaro Mountain Resort, odkud si vyzvedáváme svoje zavazadla (také se tu znovu setkáváme s tajemným uprchlíkem Garym) a pak všichni pokračujeme dvouhodinovou jízdu do Arushy, do Moivaro Lodge. Po příjezdu se shodneme, že nejdřív potřebujeme pořádnou sprchu, ale něco po osmé večerní se sejdeme v baru (kromě tajemného Garyho). A takhle to vypadalo:

Večer velice příjemně ubíhá, k večeři si objednáváme burger s hranolkama, pijeme africké pivo... Také si předáváme Certifikáty a znovu prožíváme zážitky z uplynulého týdne - pro někoho velice příjemné, pro někoho méně. Sonja má problémy s palcem u nohy, Jason se všemi prsty na chodidlech. Denise už je úplně v pořádku a může zase normálně jíst. Všichni se usmíváme a je nám spolu fajn. Zítra ráno každý z nás jde jinou cestou - já a Paul jedeme na safari, Jason, Ryan, Nilam a Salma odlétají na Zanzibar, Katherine zůstává v hotelu a později pojede na letiště vyzvednout svého manžela, s kterým pak stráví dva týdny na safari. Sonja, Nadia a Denise se vrací do Británie. To je ale až zítra, dnes večer jsme tu ještě všichni spolu a vzpomínáme na kouzelné Kilimanjaro.

Pozdrav ze střechy světa (část druhá)

První, co mě napadá, když konečně stojíme na Gilman´s Point, je - nikde tu není žádný sníh. V dálce je sice možné vidět jeden z ledovců, ale jinak jsou kolem nás jen skály, kameny, prach a písek. Slunce se pomalu šplhá nahoru na nebe a začíná být celkem teplo. My se tu ale na chvíli posadíme a vychutnáme si pocit, že jsme skoro v cíli. Průvodci nám nalévají horký čaj. Vzduch je krásně čistý a čerstvý. Je nás tu pět - já, Paul, Nilam, Salma a Nadja. Zbytek zatím nedorazil. My, co tu spolu sedíme a pijeme čaj, se cítíme dobře. Žádné problémy s dýcháním, žádné bolesti hlavy nebo halucinace. Všichni se rozhodneme jít dál.

Podle průvodce nás do 5895-ti metrů čeká asi hodina až hodina a půl chůze. Přitom před námi vidíme celou cestu kolem kráteru až na Uhuru Peak. Nezdá se být tak daleko, ale hned jak vyrazíme, je nám jasné proč. Jít můžeme jen velice pomalu. Jednak na nás tlačí fakt, že jsme tak vysoko, jednak začíná být teplo a my jsme všichni ještě pořád nabaleni v několika vrstvách oblečení. Vede nás Robbie; sem tam nás nechá odpočinout, ale ne na dlouho. Bylo by jednoduché zůstat tam jen tak sedět třeba celý den! Já opět bojuju s nedostatkem spánku. Oči se mi zavírají a doslova visím na hůlkách, zvedám je automaticky jako robot. V jednu chvíli si chci jenom sednout a spát. Naštěstí mě nikdo nenechá a tak pokračujeme dál.

Proti nám jdou lidé, kteří se vracejí z Uhuru Peak. Proč nikdo z nich nevypadá unaveně? Proč se všichni usmívají? Jejich povzbudivá slova na nás mají jen málo účinku, přestože bychom měli být velice blízko cíle, cíl se stále zdá být daleko. A to ještě nevíme, že nás těsně před stanutím na vrcholku čeká jeden malý kopeček. V tuto chvíli jsou veškeré pohyby automatické, všichni pokračujeme, jako bychom měli zapnutého autopilota. Na chvilku se zastavíme, abychom se mohli zbavit některého oblečení a doplnit energii. Já mám děsný hlad, ale jsem schopná snít jenom čokoládu, představa, že bych měla žvýkat energetickou tyčinku, je nepředstavitelně namáhavá. A pak jdeme dál.

A nakonec jsme tam. Uhuru peak a jeho dřevěný ukazatel si tam jen tak stojí, na konci cesty. Kolem nás jsou v dálce ledovce, ale my v tuto chvíli vnímáme jen jedno. Ten pocit, že jsme došli do cíle. V tu chvíli jako by někdo do mě vliv čerstvou sílu. Veškerá únava je tatam, cítím se skvěle, dýchá se mi skvěle a jenom se přiblble usmívám. Jsme tady!!! Všichni se fotíme, smějeme se, objímáme se a zase se fotíme. A slunce svítí. Jaký je to krásný den!

Vůbec by nevadilo, kdybychom tu mohli zůstat celý den, ale průvodci nám davají přibližně deset minut. Poté se musíme co nejrychleji vrátit dolů. Je zvláštní, že nikdo z nás nemá žádné problémy s dýcháním nebo s čímkoliv jiným a přesto musíme zpět. Pak si ale uvědomíme, že nás čekají minimálně tři hodiny do kempu a další tři hodiny do večerního kempu. A tak se loučíme s Uhuru peak a opouštíme střechu Afriky.

Chůze dolů se zdá být celkem rychlá, jakýkoliv malý kopeček nás ale stále zadýchává a vrací nás do reality. Stále ještě jsme ve vysoké výšce. Ke Gilman´s Point se vracíme stejnou cestou, poté sešplháváme nepříjemné kameny a někde kolem Jamaica Rocks se odchylujeme od původní cesty a před námi je strmý kopec dolů, svah plný sutiny a malých kamínků. Daleko pod námi jsou vidět Kibo Huts, kemp, kde nás čeká oběd. Máme dvě možnosti. Buď můžeme pomaličku scházet po straně svahu, v únavných cikcakách a tímto způsobem strávit možná až dvě, tři hodiny sestup dolů. Nebo se může klouzat! Klouzání po sutině se zdá být velice rychlý (a jakkoliv divně to zní, i bezpečný) způsob cestování dolů a tak se rozhodnu to zkusit. A je to tak. Klouzání je rychlé, ale také nesmírně namáhavé. Po tolika hodinách chození, co máme za sebou, tohle není zase tak úplně legrace. Vidina oběda mě ale žene dál. Na čokoládě se dlouho přežít nedá...!

Do kempu se dostáváme kolem jedné odpoledne, je velice větrno, ale příjemně teplo. Na pár minut si jenom sedneme do stanu a koukáme nikam, ten pocit je úžasný. Před pár hodinami jsme stáli na vršku Kilimanjara... Jsme špinaví, celí zaprášení, unavení, hladoví a ospalí, ale ten báječný pocit je tu s námi. A neskutečná vděčnost, že jsme měli tu možnost dojít až na vršek a dostat se v pořádku zpátky.

U oběda se scházíme - skoro všichni. Sonja se bohužel v pěti tisíci metrech musela vrátit, protože začala mít halucinace a nechtěla pokračovat dál. Ráno se pak s jedním z průvodců vydala do našeho dnešního nočního kempu. A samozřejmě chybí Gary, který se vypařil už o půlnoci. Podle všeho se na poslední chvíli rozhodl, že nepoleze a trval na tom, že se chce vrátit zpátky do Marangu ještě v noci!! Kromě nás pěti se na Uhuru Peak dostala ještě Katherine. Jason, Ryan a Denise došli na Gilman´s Point a poté se rozhodli vrátit dolů. Já osobně před nimi smekám, protože Denise a Ryan šli víceméně na prázdný žaludek a Jason měl problémy s chodidly - přesto všechno to zvládli až tak daleko.

Po obědě chvíli odpočíváme a pak nás průvodci ženou do našeho posledního kempu, Horombo Huts (3700m). Protože jsme vyrazili relativně pozdě, do kempu přicházíme po setmění. Znovu se setkáváme se Sonjou, která tu strávila celý den. Naše poslední večeře se nese ve veselé náladě, přesto se rozcházíme brzy do stanů. Poprvé za celý týden spím jako zabitá!

Pozdrav ze střechy světa (část první)

Čtvrtek 23. září 2010, 23 hodin

"Hello", ozve se zvenku kolem jedenácté hodiny v noci. Není třeba mě budit, protože jsem stejně vzhůru. Nedostatek spánku je sice protivný, ale v tuhle chvíli se cítím nabitá energií nebo spíš vzrušením z nadcházejících několika hodin. Paul se pomalu probouzí. Jsme v 4700 metrech a pouhé vysoukání se ze spacáku je dřina, která způsobuje, že dýcháme jak po doběhnutí maratonu. Pomalu na sebe navlékám jednotlivé vrstvy - jedny slabé ponožky, jedny silné ponožky, thermolegíny, trekkingové kalhoty slabé, trekkingové kalhoty teplé a navrch nepromokavé kalhoty. Na horní část těla navlékám thermotriko s dlouhým rukávem, další technické triko s dlouhým rukávem, dvě fleesové mikiny a nepromokavou a větruvzdornou bundu. Na hlavě mám kuklu, teplou čelenku speciálně tvarovanou kolem uší a teplou čepici, navršku sedí baterka. Ruce mi chrání hedvábné pod-rukavice a teplé lyžařské rukavice. Dohromady to vypadá nějak takhle:

Ještě než vylezu se stanu, mám maličký problém s mým batohem. Vypadá to, že se mi urval jeden z ramenových řemenů. Nejdřív panikařím, pak přemýšlím jak a čím řemen sešít. Naštěstí můj mozek ještě úplně nezamrzl a po bližším zkoumání zjišťuju, že se řemen jenom vyvlékl. Pro jistotu na něj po navléknutí připínám několik špendlíků. Můžeme vyrazit na "snídani"!

Venku je tma (přestože tam někde nad námi je měsíc v úplňku) a zima. Není to ale zima tak strašná, jak jsme si představovali (a na jakou jsme byli připraveni). Pomalu se vlečeme do jídelního stanu, kde máme ovesnou kaši a ovoce, následuje tabletka Diamoxu a na cestu dostáváme nezbytnou čokoládu. Sonja je tou dobou už dávno na cestě. Chybí ale další z nás. Gary. Dozvídáme se, že Gary opustil kemp, ale žádné další informace nikdo nesděluje a upřímně řečeno, můj mozek se v tuto chvíli ani zničehonic zmizelým Garym zabývat nechce. Později se dozvídáme, že se Gary na poslední chvíli rozhodl vzdát se byť jenom pokusu vylézt nahoru (prý kvůli bolestem hlavy) a vyžádal si návrat do hotelu (uprostřed noci a bez jakéhokoliv rozloučení s námi...)

Teď je ale před námi jeden velice zajímavý kopec, tak už vyražme na cestu! A taky vyrážíme. Velice pomalu, jeden za druhým. Před námi jsou další skupiny, vidíme jen světélka jejich baterek. Terén je celkem příjemný, cesta je pokryta sutinou a malými kameny, jde se nám lehce a nemusíme v podstatě vůbec zvedat kolena. Dýchá se mi dobře, vzduch je velice ostrý, čerstvý. Při chůzi používám hůlky, ale v tuto chvíli mi pomáhají spíše mentálně, chůze není tak náročná. Cesta je zpočátku přímá do mírného kopce, ale jakmile se stane příliš strmou, začínáme chodit cikcak. Některé úseky jsou krátké, některé jsou příliš dlouhé, alespoň se to tak zdá. Teče mi z nosu, ale dostat se ke kapesníku je namáhavé a složité - vyvléknout ruku z hůlek, přidržovat si hůlku v druhé ruce, sundat si rukavici, neztratit rukavici (sehnutí na zem je příliš náročné na dýchání), rozepnout kapsu bundy, vytáhnout kapesník, vysmrkat se, strčit kapesník do kapsy a neztratit ho, zapnout kapsu, natáhnout rukavici, navléknout ruku do hůlky. A dvě vteřiny po tomto procesu mi opět teče...

V první fázi jdeme všichni pohromadě, vede nás Obote. Občas si dáme přestávku, abychom mohli doplnit tekutiny a energii. Hned při první přestávce zjišťuji, že moje Camelbaková hadice je zamrzlá, přestože je plně izolovaná. Paul má podobný problém, ale rychle nachází účinné řešení, když hadici protáhne pod jeho bundu. Já to s mým modelem Camelbaku udělat nemůžu. Mám ale naštěstí půl litru vody v plastikové láhvi z našeho posledního hotelu (já věděla, proč jsem se s ní celou dobu tahala :)) a hurá, nezamrzlou. Pokračujeme v naší cestě. Mám problémy neusnout. Můj nedostatek spánku se konečně projevuje. Víčka mi padají a hlavou mi bleskne myšlenka, jak trapné by to bylo, kdybych usnula a upadla... Soustředím se na hůlky a téměř násilně nutím víčka mých očí zůstat otevřená. Dochází mi, že necítím prsty u nohou. Pár dalších lidí potvrzuje to samé. Jsem trošku překvapená, protože moje ponožky jsou speciálně určené pro tento typ treku. Snažím se prsty rozcvičovat a tím pádem zahřát a toto mi také pomáhá neusnout.

Vůbec nemám představu, jak dlouho už jdeme. Naše skupina se rozdělila na dvě, Jason, Ryan, Katherine a Denise zůstávají pozadu. Někdo zmínil, že viděl Sonju na cestě dolů - to by znamenalo, že její výstup byl neúspěšný... Stále cvičím prsty a po několika minutách nebo hodinách, kdo ví, se konečně zahřívají. Míjíme nápis, který nám říká, že jsme právě dosáhli 5000m. Za několik dalších desítek minut jsme u konce první části cesty, u jeskyně Hanse Meyera v 5100m (Hans Meyer byl německý geolog, který jako první Evropan vystoupil na Kibo vršek Kilimanjara). Na chvilku si můžeme oddechnout, napít, najíst. Přestávky jsou krátké, abychom příliš nevychladli. Cesta pokračuje stejnými cikcaky jako dosud. Když se podívám nahoru, vidím vršek, kam se máme dostat, stále se zdá být velice daleko.

Druhým důležitým bodem je zastávka u Jamaica Rocks ve výšce 5500m. Na obzoru je vidět světlo, pomaličku začíná svítat. To znamená, že je přibližně šest hodin ráno. To také znamená, že jsme relativně blízko Gilman´s Point, nižšího vrcholku. Přicházející východ slunce jakoby do mě nalil novou sílu. Opět si ale uvědomuju, že necítím prsty u nohou a znovu začínám prsty cvičit. Tentokrát to trvá mnohem déle, moje chodidla jsou parádně ztuhlá. Úsek mezi Jamaica Rocks a Gilman´s Point je ale velice náročný. Stále víceméně pokračujeme cikcak, cesta je ale plná kamenů a skal, jsme nuceni zvedat kolena a chvílema i se "hrabat" - po šesti hodinách únavné chůze se toto zdá být neuvěřitelně těžké. Jsme ale skoro nahoře a slunce vychází. Obote nás zastaví a nařídí, abychom se namazali krémem proti slunci. Za pár minut bude slunce velice silné a nebezpečné.

A potom se opět šplháme a hrabeme nahoru, abychom konečně stanuli v 5681m, na Gilman´s Point:

(pokračování k Uhuru peak příště...)

Den 4 - Co máte v plánu pro dnešní večer?

Čtvrtek 23. září, 2010

Já nevím, jak vy, já mám v plánu vylézt na nejvyšší horu Afriky!!!

Ráno jsme vzbuzeni v šest hodin, venku je ještě šero. A zima. A vítr. Denise je stále špatně a není schopná jíst. Ryan také nemá chuť k jídlu. Moje bolest hlavy je pryč, žádné další problémy. Neustále se napomínám - pomalu, pomalu. Po snídani další Diamox (spolu s prášky proti malarii, které bereme každý den už od dvou dnů před příjezdem do Afriky). Paul je stejně v pohodě jako já, jeho kotník se zdá být jakž takž v pořádku.

Vyrážíme kolem osmé. Slunce pálí, ale přitom je relativně chladno (díky větru). Nejdříve šplháme nahoru do kopce, abychom se dostali ven z údolí pod Mawenzi. Sotva se dostaneme nahoru, cítím podivnou pálivou bolest na hřbetech mých rukou. Stačilo deset minut na slunci (používám hole, takže moje ruce byly na přímém slunci celou dobu), abych se parádně spálila. Ihned se mažu opalovacím krémem (přestože je už krapet pozdě) a o chvilku později si navlékám hedvábné rukavice, protože vítr kolem nás pěkně zesílil a najednou mi je na ruce zima. Sestupujeme opět do údolí a čeká nás dlouhá, dlouhá, dlouhá cesta - většinou po rovince. Slunce pálí, vítr je silný a vlezlý a mně se chce spát. Tenhle úsek je velice nudný a demotivační. Vidíme před sebou cíl cesty, ale nezdá se, že by se přibližoval. Kibo se před námi tyčí v plné kráse, je větší a větší, pozorujeme ho s posvátným obdivem.

Pomalu se ploužíme po písečné cestě, sem tam překračujeme kameny. Fyzicky se cítím v pohodě, ale mentálně to vázne. Chci už být v kempu, chci si odpočinout a chci spát před dnešním nočním výstupem. Mám strach, že toho už moc nenaspím a nevím, jak to budu s nedostatkem spánku zvládat. Jsem ale vděčná, že můžu jít, že můžu jíst a že jsem stále při smyslech.

Těsně před vchodem do kempu (po asi šesti hodinách chůze) nás míjí čtyři nosiči, kteří nesou jednoduchá, dřevěná, zdravotní nosítka a spěchají s "nákladem" směrem dolů, pryč z hory. Náklad je osoba zabalená ve spacáku. Není vidět její obličej, nosiči mají opravdu na spěch. Podle všeho je toto oběť altitudní nemoci ve stadiu, kdy jedinou záchranou je velice rychlý sestup z hory. Uklidňuju se, že tento nešťastník je stále ještě naživu, jinak by tolik nespěchali, ne? Chabá útěcha, ale musíme zůstat optimističtí, jsme jenom pár hodin od výstupu nahoru!

Kemp je již postavený, ale nejdřív se musíme zaregistrovat. Potom máme oběd a rychlý briefing ohledně dnešního odpoledne. Je nám doporučeno, abychom se šli vyspat a za necelé tři hodiny se zase sejdeme k večeři, která se podává dříve než obvykle. U večeře pak bude další briefing. Já se po obědě snažím spát, ale nejde mi to. Možná jsem usnula na hodinku, možná ne. Nemám představu. Veškeré pohyby - nacházíme se v 4700m - jsou doprovázeny rychlým dýcháním. Nemám problém dýchat, jenom jsem nucena lapat po dechu, pokud se nekontroluju a snažím se dělat věci ve svém obvyklém tempu. Je to zvláštní pocit. Jinak se ale cítím fajn a těším se na noční túru. Těším se - to je možná trošku silný výraz - trošku se bojím, ale víc než to jsem opravdu zvědavá, jak to tam nahoře vypadá a věřím, že se nahoru dostanu v pořádku.

V půl šesté máme večeři. Všichni jsou velmi rozrušeni. Debata se stáčí kolem nočního výstupu. Denise a Ryan stále nejsou schopni jíst. Moje obavy se maličko točí kolem toho, jak a kde a jestli budu schopná v případě nutnosti někam odběhnout poslat email? Poslední dva dny jsem pila jako o závod. Obote přichází z dalšími pěti průvodci, kteří s námi půjdou nahoru. Vysvětluje, co nás čeká. Budeme vzbuzeni v jedenáct v noci. Ještě než půjdeme spát, musíme si připravit veškeré oblečení, ve kterém půjdeme, abychom se po vzbuzení nezdržovali. Následuje snídaně a o půlnoci vyrážíme. Obote radí, kolik vrstev oblečení, nahoře prý bude kolem minus osmi. Nejnižší teploty jsou očekávány mezi třetí a šestou hodinou ranní, neříká ale, kolik stupňů očekávat. Trek má několik úseků - první úsek je k Hans Meyer Cave, což je 5182m, druhý úsek končí u Jamaica Rocks (asi 5500m), následuje Gilman´s Point (5681m). Pokud se dostanete ke Gilman´s Point, oficiálně jste vylezli na vršek Kilimanjaro. Pokud se cítíte dobře, pokračujete na Uhuru Peak, což je nejvyšší bod Kilimanjara (5895m). Zní to jednoduše, ne?

Po večeři se všichni rozejdeme v podivné náladě. Snažím se spát, ale nejde to. Venku je zima, ale ticho. Dnes žádný vítr, přestože jsme v otevřené přírodě. Všechny stany okolo našeho jsou také bez hlasů, zdá se, že všichni spí. Jak jim závidím. V deset hodin slyším, jak průvodce probouzí Sonju. Protože Sonja měla s dosavadním výstupem problémy, bylo rozhodnuto, že začne dnes v noci o hodinu dříve, aby měla prostor na častější zastávky. Ještě tedy máme hodinku před tím, než průvodci probudí zbytek skupiny...

Den 3 - Až se mi zatočila hlava!

Středa, 22. září 2010

Třetí den je relativně krátký, co se týče chození, jinak je ale plný významných událostí. Za prvé mám svátek! V UK se svátky ale neslaví, takže nikdo vlastně ani nemá šajnu, že je pro mě tento den maličko slavnostní. Dodatečně děkuji všem, kdo si vzpomněli!

Dnešní ráno je naprosto kouzelné. Není zrovna nejtepleji, ale pohled na mraky pod námi a vycházející slunce mi bere dech stejně jako pohled na Kibo včera v noci. Tohle v Coventry ani v Hronově nikdy neuvidím.

Oficiálně vstáváme v sedm a než kolem deváté hodiny vyrážíme, projdeme si každodenní rituál - čaj nebo kafe do stanu, teplá voda v zelených mísách, balení, snídaně, doplnění vody. Naším dnešním průvodcem je Obote.

Naším cílem je dnes dostat se do výšky 4300m, kde leží náš kemp, na úpatí Mawenzi. Vidíme v podstatě celou cestu před námi - nahoru, nahoru, nahoru. Jdeme naším již nacvičeným pomalým tempem, ale cesta je plná kamenů a já při každé možné příležitostí škobrtám a narážím do nich. Jsem vděčná za svoje super pevné boty, které mě ochraňují před ztrátou palců. Obote nás nechá sem tam odpočinout a doplnit zásoby energie, případně je třeba odběhnout si za skálu a odeslat email. Sonja je velice unavená a v jednu chvíli dostává panický záchvat. Dýcháme spolu hluboké vdechy a výdechy a za chvilku je zase v pořádku. Denise má stále bolesti hlavy.

Včera večer jsme u večeře měli první debatu ohledně Diamoxu. Vzít či nevzít? Diamox se používá pro léčbu symptomů altitudní nemoci. Pokud nezabere, jediným dalších řešením je vrátit se do nižší výšky. Proto průvodci nejsou dvakrát nadšeni, pokud se rozhodnete brát Diamox preventativně. Lehká bolest hlavy je relativně normální symptom toho, že se aklimatizujete a první krok je vyčkat, zda se zlepší nebo zhorší. Není vhodné brát ihned Paracetamol nebo jakýkoliv jiný prášek proti bolesti, protože ten pak maskuje další příznaky altitudní nemoci. Denise si na radu průvodce vzala prášek až včera večer a ráno se cítila dobře, nicméně během dne se jí bolest vrátila a byl jí doporučen Diamox. Ostatní jsme se shodli na tom, že uvidíme, jak zvládneme dnešní den a aklimatizační procházku po obědě a podle toho se rozhodneme, jestli začít s Diamoxem nebo ne.

Mou druhou významnou událostí dne je moje první bolest hlavy. Nic vážného, dlouho cítím jenom tlak na zadní straně hlavy, jinak žádné další problémy. Jakmile jsme ale překročíme výšku 4000m, tlak se pomaličku zvyšuje a mění se v tepání a posléze v bušení. Cesta je stále strmá a více a více kamenitá, ale podle Oboteho jsme relativně blízko kempu, kde na nás bude čekat oběd. Ryan nevypadá moc dobře, je bledý, ale říká, že je jenom unavený. Paul se zdá být v pořádku, dal si na svůj kotník stahovací obvaz a chodí v pohodě. Sonja se cítí lépe, jeden z dalších průvodců jí pomáhá s batohem. Pomaličku se všichni doplazíme do kempu, je něco kolem půl jedné odpoledne.

Kemp je v údolíčku pod Mawenzi. Napravo vidíme pověstné "zelené jezero" - stojatá voda je pokryta zeleným "humusem". K našemu hororu vidíme několik nosičů, jak se snaží zpod humusu nabrat vodu! Obote nás později ujišťujě, že naše voda je donesena ze zdrojů našeho včerejšího kempu. Uff.

Plán pro odpoledne je následující - oběd, pak máme hodinku na odpočinek a poté se půjdeme projít nahoru do 4600m, abychom se zase o něco více aklimatizovali. Moje bolest hlavy neustává, tak si po obědě beru Paracetamol a od dnešního večera mám v plánu začít brát Diamox. Aklimatizační procházka nás vede nahoru na jeden z hřebenů Mawenzi. Cesta je většinou jen kameny a písek, které jsou později nahrazeny pořádnými kameny a skalami. Pohled z vršku je ale neuvěřitelný. Nalevo pod námi je kemp a nad námi se tyčí Mawenzi. Na druhé straně je Kibo, tak blízko, ale přitom tak daleko. Zítra budeme pochodovat údolím mezi Mawenzi a Kibo. Vidíme cestičku, která nás zavede až do posledního tábora před konečným výstupem. Zdá se být neuvěřitelné, že celou tu dálku máme zítra zvládnout během asi čtyř hodin!

Aklimatizační procházka trvá asi dvě hodinky, poté se vracíme dolů do 4300m. Čeká nás večeře. Po západu slunce je velice chladno a nálada v jídelním stanu poněkud vázne. Přestože jsou všichni krapet veselejší než po včerejší velice dlouhém dni, začínají na nás dopadat drobné nepříjemné detaily. Někteří z nás nemají chuť k jídlu. Většina z nás si už prožila nějakou tu bolest hlavy. Někteří z nás se neumějí vypořádat s chladným prostředím. Moje hlava je už klidnější, i když stále cítím slaboučký tlaku vzadu. Po večeři si ale beru Diamox. To je moje třetí významná událost dne. Další je fakt, že si začínám uvědomovat, jak mě řidší vzduch ovlivňuje. Poprvé si toho všimnu, když jdu na toaletu a jak si sedám, prudký tlak se mi hrne ze zadu hlavy do čela. Jednu vteřinu mám strach, že omdlím. Závrať je ale pryč stejně rychle, jak se objevila. Dochází mi, že odteď je třeba všechno dělat pomaleji.

Noc je opět velice větrná a pro některé z nás velice nepříjemná. Denise celou noc prozvracela. Mně se sice relativně brzy podařilo usnout, ale pořád jsem se probouzela díky potřebě jít odeslat email. Jedním z vedlejších účinků Diamoxu je potřeba vyprazdňovat močový měchýř a já měla možnost si to vyzkoušet hned třikrát. Problém je, že tím pádem Diamox způsobuje dehydrataci a proto musíte pít více než normálně a tím pádem pak zase více a více chodíte na záchod. Pokaždé, když se probudím, tak se modlím, aby to nebylo tak akutní, abych musela vstát, ale bohužel moje prosby nejsou vyslyšeny. Následující proces patří mezi můj nejhorší zážitek celého výletu - vylézt z teplého spacáku a co nejrychleji se obléknout, protože mimo spacák je děsná zima. Vylézt ze stanu. Venku je samozřejme tma, baterka je nutností. Jen vylezu ze stanu, musím chvíli jenom stát a uklidnit svůj dech. Potom se opatrně proplétám mezi stany. Toaletní stan naštěstí není daleko, hlavně si pamatovat, že všechno je třeba dělat pomalu. Cesta zpátky do stanu, svléknout se a pak asi pět minut ležím a můj dech je rychlý jako bych právě uběhla deset kilometrů. Neodvážím se napít, i když cítím žízeň. Celým procesem projdu za noc ještě dvakrát. Kupodivu jsem ale celkově spala lépe než poslední dvě noci a ráno se cítím svěží.

Den 2 - Kibo! Jaká nádhera!

Úterý 21. září 2010

Ráno v šest hodin nás jeden z průvodců probudí hlubokým "Hello" a přináší nám horký čaj nebo kafe. Po chvíli také dorazí dvě zelené mísy s horkou vodou. Hmmm, není to pohoda? Moc jsem toho v noci nenaspala, ale cítím se dobře a jsem velice optimistická. Venku se pomaličku začínají ostatní probouzet k životu a jeden po druhém se shromažďujeme u stolu s lavičkami a popíjíme ranní čaj. Slunce se objevuje na obzoru a heuréka!!! Za námi se v pozadí hrdě tyčí Kibo!

Zdá se být tak daleko, ale jsou to jenom tři další dny, kdy budeme stát na jeho vršku. Pocit, který jsem v tu chvíli měla byl velice silný, ale příjemný, veškerý strach a panika z neúspěchu se rozplynuly v ranním slunci.

Snídaně byla vydatná (vajíčka, slanina, ovesná kaše, chleba), k tomu výběr másla, arašídového másla nebo jamu, čaj, kafe nebo horká čokoláda. Skoro jako v Sheratonu! Není ale čas moc se vybavovat, náš dnešní průvodce Robert chce, abychom vyrazili co nejdříve. Než odejdeme, každému z nás nosiči doplní zásoby vody (voda je již ošetřená, my ji ale pro jistotu ošetříme ještě jednou navíc). Zatímco pomaličku vyrážíme, nosiči začínají balit stany a připravovat se k dalšímu přesunu.

Náš průvodce Robbie:

Cesta z kempu se pomaličku vinula směr "nahoru", ale přesně jak říkal Salomon, nebyla až zase tak strmá. Příjemná procházka, nebýt toho všudypřítomného prachu. Floru tvoří věsměs nízké keře a cesta se stává více a více kamenitou čím déle jdeme. Kibo je tu ale celou dobu a dělá nám společnost. Je nemožné ho ignorovat, je neustálou připomínkou cíle naší výpravy. Z druhé strany na nás vykukuje další z vrcholu Kilimanjara (ten nižší), Mawenzi. V rámci naší aklimatizace naše cesta v první řadě vede k Mawenzi, odkud pak budeme pokračovat ke Kibo.

Po přibližně čtyřech hodinách se dostáváme do kempu Second Cave, kde nás čeká oběd (mrkvová polévka, avokádový salát, banán a čokoláda). Kemp leží v 3500m. Další část cesty nás povede až do 3750m, ale kemp, kde budeme přenocovat se nachází v 3600m. Zatím se všichni cítíme celkem dobře, Denise zmínila lehkou bolest hlavy, ale to je vše. Přestože se někteří z nás cítí unaveni po první túře dne, stále jsme všichni veselí a optimističtí. Naše zásoby vody jsou doplněny a po obědě pokračujeme dál. Cesta je kamenitá a místy krapet strmá, ale pomalé tempo chůze pomáhá lépe snášet nerovnost terénu. Dosud bylo počasí velice příjemné, sluníčko a lehký a příjemný vánek, odpoledne se ale trošku ochladí a slunce se častěji schovává za mraky. Únava se ukazuje častěji a častěji a je obtížnější zdolávat kameny na cestě. Paul na jednom z nich uklouzne a maličko si vyvrtne kotník. Trvá ale na tom, že počká do kempu, kde si ho zpevní obvazem.

Do kempu dorazíme v pozdní odpoledne. Odtud je nádherný výhled na Mawenzi přímo před námi a napravo od nás je Kibo. Terén kempu je velmi kamenitý a náš stan je postaven na svahu. Jsem zvědavá, jak mi toto pomůže spát, hehe. Atmosféra u večeře je trošičku napjatá. Někteří si stěžují na únavu, po setmění si další stěžují na zimu. Někteří mají bolesti hlavy. Paul je jeden z nich, ale není si jistý, jestli je bolest způsobena řídnoucím vzduchem nebo proto, že celý den chodil na slunci bez pokrývky hlavy. Já se stále cítím skvěle, unavena jen trošičku, ale žádné bolesti - ani hlavy, ani svalové. Vděčně v duchu děkuji svým strážným andělům.

Po večeři se moc dlouho nikdo ve stanu nezdržuje, venku se zdá být velice chladno a všichni se těší do spacích pytlů. Já jdu ještě před spaním poslat e-mail. Cestou zpátky ke stanu se mi málem zastaví srdce při pohledu přede mnou. Je jasná (a proto velice chladná) noc, měsíc je téměř v úplňku a přímo přede mnou je Kibo ve své plné nádheře, ledovce jasně svítící do noci. Stojím tam jak uhranutá, je mi zima, ale nemůžu se od toho pohledu odtrhnout. Jsem vděčná Jasonovi, kterému se podařil tuto scénu vyfotit, přestože obrázek nedokáže úplně přesně zachytit to, jak to skutečně vypadalo.

Noc je velice větrná, chvílema mám strach, že náš stan a my s ním, odletíme směr Kenya. Stejně jako předchozí noc toho moc nenaspím. Můj problém se spaním je poněkud zhoršený faktem, že spím směrem dolů a neustále se posunuju a také tím, že musím chodit posílat emaily. A to ani moc v noci nepiju (přestože jsme stále připomínáni, že musíme pít co nejvíce). Nicméně ráno se opět cítím ok, připravena na další túru.

Den 1 - Pole, pole

Pondělí, 20. září 2010

Vděčná, že konečně můžu vstát a připravit se na první den našeho treku, v půl osmé ráno vyskočím z postele a dám si poslední sprchu pro příštích pět dní. S ostatními se vidíme u snídaně a pak před půl desátou na recepci, kde jsou naše hlavní ruksaky zváženy a kde si také můžeme nechat věci, které pro ten týden nepotřebujeme.

Těsně před odjezdem se s námi dají do řeči dvě paní. Jedna nám říká, že se z Kili musela vrátit hned druhý den, protože se ráno probudila slepá. Prostě a jednoduše přes noc přestala vidět. V první minutě jsem maličko panikařím, ale pak si uvědomuju, že přestože jí řekli, že šlo asi o altitudní nemoc, její problém ležel nejspíš někde jinde. Druhý den byla sotva ve třech tisíc metrech a slepota není jedním z příznaků altitudní nemoci (nikde to aspoň nikdo nezmiňuje), proto - jak jsem si logicky zdůvodnila - není důvod k obavám. Upozorňuje je nás na to - a v tomto bodě jí bezvýhradně věřím - že od prvního dne se budeme topit v prachu. Zvláštní, že jsme v našich přípravách prachu moc pozornosti nevěnovali. Člověk tak nějak všeobecně nějaký ten prach v Africe očekává, nicméně to, co jsme měli zažít, bylo trošku extrémní. Sotva se otřepu z jednoho neúspěšného příběhu, přichází druhá paní (náhodou je to sestra paní číslo jedna) a hrubým, kašlavým hlasem oznamuje, že ona se vrátila třetí den ráno, protože nezvládla onen zmiňovaný prach. Do této chvíle má problémy mluvit. Snažím se být optimistická, ale začínám mít dost těchto příběhů, naštěstí je čas pohnout zadkem.

Celá naše skupina je rozdělena do tří aut, naše je 4x4, což se ukáže být výhoda. Vyrážíme směr začátek naší cesty - Rongai. Normálně se každý, kdo vstupuje do Kilimanjaro národního parku musí registrovat na hlavní "vrátnici" v Marangu. Abychom se ale tímto nemuseli zdržovat - cesta na začátek naší cesty má trvat asi dvě a půl hodiny - jedeme přímo na začátek a tam na nás bude čekat jeden z úředníků vyslaný z Marangu a zaregistrujeme se s ním. Cesta je částečně asfaltovaná, ale časem se dostáváme do úseků, kam asfalt ještě nedorazil a tady jsme vděčni za to, že máme 4x4 vozidlo.

Kolem jedenácté ráno jsme na místě (cesta byla nakonec kratší, než jsme čekali). Čekáme, až nás zaregistrují a máme možnost vyfotit celou naši skupinu. Tady jsme:

Salma, Jason, Nilam, Nadia, Sonja, Denise, já, Ryan, Paul, Gary and Katherine.

Všichna naše zavazadla jsou tu taky, stejně jako nosiči, kteří je ponesou. Niagara guy nás představuje našemu "vysněnému týmu", rozuměj našim průvodcům. Náš hlavní průvodce je Obote a pak máme průvodce, kteří se jmenují Salomon, Robert and Dixon. Naším prvním průvodcem pro náš první trek je Salomon.

Vyrážíme kolem poledne, nacházíme se ve výšce 1900m. První úsek cesty je les, který by mohl být kterýkoliv les kdekoliv ve světě. Jdeme do kopce, ale od samého začátku nás Salomon upozorňuje, že půjdeme "pole, pole", což ve swahilštině znamená "pomalu". Hlavními podmínkami úspěšného výstupu na Kilimanjaro je dostatečný pitný režim a velmi pomalá chůze. Proto nás nutí, abych šli velice pomalu již teď. Všichni jsme dostatečně veselí a konverzace se velice brzy stočí k tématu toalety - neptejte se proč. Každopádně se od Salomona dozvídáme, že na Kilimanjaru nepoužíváme obraty jako jít na záchod, ale speciální slovní zásoba je: jít na malou = poslat e-mail; jít na velkou= stahovat soubor; potřebovat toaletu= potřebovat internetovou kavárnu. Tato slovní zásoba se ujme velice rychle!

Postupně pokračujeme kolem kukuřičných polí, kde také potkáváme místní obyvatele. Míjíme jednu velice malou vesničku. Cesta začíná být velmi prašná a všichni jsme brzy v prachu obaleni. Krátce na to vstupujeme do lesa, kde si dáváme chvíli oddech a oběd (ještě v hotelu jsme byli vybaveni před-baleným obědem, který vesměs zahrnoval sendvič, banán, brambůrky a čokoládu). V lese, kde máme oběd, se ve stromech prohánějí opice, jiné zástupce fauny jsme ale ještě nezahlédli. Cestou nás míjí první "neúspěch"; postarší pán je veden cestou dolů, je v podstatě zaklíněný mezi dvěma průvodci a nevypadá, že vnímá cokoliv se kolem něj děje. Trošku nás to vystraší a všichni jsme si vědomi, že něco podobného se může stát komukoliv z nás.

V pozdní odpoledne se dostáváme do prvního kempu. Přestože všichni naši nosiči vyráželi notnou chvíli za námi, cestou nás předběhli a již začali stavět kemp. Tak to bude každý den. Zatímco my se budeme pomalu plahočit nahoru, nosiči se svižně přemístí z kempu do kempu, kde postaví stany a uvaří všechna jídla. Je neuvěřitelné, jak to všechno zvládají, když si člověk uvědomí, že nesou asi tak třikrát tolik, co my! V prvním kempu máme chvilku přestávku a pak nás Salomon pobízí ke krátké aklimatizační procházce. Momentálně jsme v 2700m a půjdeme se projít do 2850m, pak zpátky do kempu.

Když se vrátíme z procházky, naše stany jsou připraveny, naše zavazadla ve stanech. Náš vlastní toaletní stan je již také postaven. Toaleta je jednoduše kbelík s chemikáliemi, přes který je položeno záchodové sedátko. Věřte mi, po shlédnutí "veřejných" záchodů, které jsou všeobecně v těchto kempech dostupné, je náš záchod pro nás jedenáct lidí, velice luxusní! Krátce po našem příchodu do kempu dostáváme každý zelenou mísu s teplou vodou na umytí. Je těžké použít tu trochu vody na celé tělo, naštěstí jsme vyzbrojeni navlhčenými ubrousky (já sebou na Kili tahala dvě balení po 64 kusech!!!) a vodu používáme hlavně na obličej a pak osvěžení chodidel. Snažit se zbavit všeho nashromážděného prachu by bylo nesmyslné, ten s námi zůstane až do samého konce.

Po tomto umývacím rituálu se všichni shromáždíme v jídelním stanu. Tady je pro nás čerstvě připravený popcorn a flašky s horkou vodou na kafe nebo s čajem. Později dostáváme večeři - cuketová polévka, ryba s opékanými brambory a zeleninová omáčka, ovocný salát. Všichni jsme překvapeni kvalitou jídla, které je velice chutné. Anebo je to tím, že jsme unaveni? Já se cítím skvěle. Přestože už stojím na Kilimanjaru, stále ještě jsem neviděla jeho nejvyšší vrcholek - Kibo - který se za pár dní chystáme zdolat!!! Salomon nás krátce navštíví a seznámí nás s plánem pro zítřek. Říká, že druhý den je jeden z nejtěžších, protože nás čeká dlouhý trek ráno a pak další dlouhý trek odpoledne, dohromady asi osm hodin chůze. Všichni jsou trošku vyplašeni, ale nikdo Salomon nás uklidňuje, že přestože je to dlouhý den, terén není nijak strmý. Nad kempem se brzy snese tma. Jak se ukáže, Niagara guy zapomněl přivézt světla, tak je náš stan osvětlen jen svíčkami. Jakkoliv je to romantické, relativně brzy se všichni rozloučíme a rozejdeme do svých stanů.

První část naší cesty se vine podél hranic s Keňou a některé knížky upozorňují na nebezpečí setkání se s bandity. Před tím, než nás náš průvodce nechá rozejít se, jsme varováni, že náš kemp je chráněn ozbrojeným ochráncem, a je proto vhodné, abychom používali v noci naše baterky, pokud musíme jít odeslat email. Tímto způsobem ochránce bude vědět, že patříme do kempu a bude tak laskavý a nezastřelí nás :-)

Od našeho víkendu ve Walesu jsem ve stanu nespala a moc se těším, ale jak se ukáže, velká výhra to není. Nemůžu usnout, lidé z ostatních skupin, kteří jdou stejnou cestu, jako my, jsou hluční a nosiči také klábosí dlouho do noci. Když nakonec usnu, zdá se to být jen chvíle a už je tu ráno...