Pozdrav ze střechy světa (část druhá)

První, co mě napadá, když konečně stojíme na Gilman´s Point, je - nikde tu není žádný sníh. V dálce je sice možné vidět jeden z ledovců, ale jinak jsou kolem nás jen skály, kameny, prach a písek. Slunce se pomalu šplhá nahoru na nebe a začíná být celkem teplo. My se tu ale na chvíli posadíme a vychutnáme si pocit, že jsme skoro v cíli. Průvodci nám nalévají horký čaj. Vzduch je krásně čistý a čerstvý. Je nás tu pět - já, Paul, Nilam, Salma a Nadja. Zbytek zatím nedorazil. My, co tu spolu sedíme a pijeme čaj, se cítíme dobře. Žádné problémy s dýcháním, žádné bolesti hlavy nebo halucinace. Všichni se rozhodneme jít dál.

Podle průvodce nás do 5895-ti metrů čeká asi hodina až hodina a půl chůze. Přitom před námi vidíme celou cestu kolem kráteru až na Uhuru Peak. Nezdá se být tak daleko, ale hned jak vyrazíme, je nám jasné proč. Jít můžeme jen velice pomalu. Jednak na nás tlačí fakt, že jsme tak vysoko, jednak začíná být teplo a my jsme všichni ještě pořád nabaleni v několika vrstvách oblečení. Vede nás Robbie; sem tam nás nechá odpočinout, ale ne na dlouho. Bylo by jednoduché zůstat tam jen tak sedět třeba celý den! Já opět bojuju s nedostatkem spánku. Oči se mi zavírají a doslova visím na hůlkách, zvedám je automaticky jako robot. V jednu chvíli si chci jenom sednout a spát. Naštěstí mě nikdo nenechá a tak pokračujeme dál.

Proti nám jdou lidé, kteří se vracejí z Uhuru Peak. Proč nikdo z nich nevypadá unaveně? Proč se všichni usmívají? Jejich povzbudivá slova na nás mají jen málo účinku, přestože bychom měli být velice blízko cíle, cíl se stále zdá být daleko. A to ještě nevíme, že nás těsně před stanutím na vrcholku čeká jeden malý kopeček. V tuto chvíli jsou veškeré pohyby automatické, všichni pokračujeme, jako bychom měli zapnutého autopilota. Na chvilku se zastavíme, abychom se mohli zbavit některého oblečení a doplnit energii. Já mám děsný hlad, ale jsem schopná snít jenom čokoládu, představa, že bych měla žvýkat energetickou tyčinku, je nepředstavitelně namáhavá. A pak jdeme dál.

A nakonec jsme tam. Uhuru peak a jeho dřevěný ukazatel si tam jen tak stojí, na konci cesty. Kolem nás jsou v dálce ledovce, ale my v tuto chvíli vnímáme jen jedno. Ten pocit, že jsme došli do cíle. V tu chvíli jako by někdo do mě vliv čerstvou sílu. Veškerá únava je tatam, cítím se skvěle, dýchá se mi skvěle a jenom se přiblble usmívám. Jsme tady!!! Všichni se fotíme, smějeme se, objímáme se a zase se fotíme. A slunce svítí. Jaký je to krásný den!

Vůbec by nevadilo, kdybychom tu mohli zůstat celý den, ale průvodci nám davají přibližně deset minut. Poté se musíme co nejrychleji vrátit dolů. Je zvláštní, že nikdo z nás nemá žádné problémy s dýcháním nebo s čímkoliv jiným a přesto musíme zpět. Pak si ale uvědomíme, že nás čekají minimálně tři hodiny do kempu a další tři hodiny do večerního kempu. A tak se loučíme s Uhuru peak a opouštíme střechu Afriky.

Chůze dolů se zdá být celkem rychlá, jakýkoliv malý kopeček nás ale stále zadýchává a vrací nás do reality. Stále ještě jsme ve vysoké výšce. Ke Gilman´s Point se vracíme stejnou cestou, poté sešplháváme nepříjemné kameny a někde kolem Jamaica Rocks se odchylujeme od původní cesty a před námi je strmý kopec dolů, svah plný sutiny a malých kamínků. Daleko pod námi jsou vidět Kibo Huts, kemp, kde nás čeká oběd. Máme dvě možnosti. Buď můžeme pomaličku scházet po straně svahu, v únavných cikcakách a tímto způsobem strávit možná až dvě, tři hodiny sestup dolů. Nebo se může klouzat! Klouzání po sutině se zdá být velice rychlý (a jakkoliv divně to zní, i bezpečný) způsob cestování dolů a tak se rozhodnu to zkusit. A je to tak. Klouzání je rychlé, ale také nesmírně namáhavé. Po tolika hodinách chození, co máme za sebou, tohle není zase tak úplně legrace. Vidina oběda mě ale žene dál. Na čokoládě se dlouho přežít nedá...!

Do kempu se dostáváme kolem jedné odpoledne, je velice větrno, ale příjemně teplo. Na pár minut si jenom sedneme do stanu a koukáme nikam, ten pocit je úžasný. Před pár hodinami jsme stáli na vršku Kilimanjara... Jsme špinaví, celí zaprášení, unavení, hladoví a ospalí, ale ten báječný pocit je tu s námi. A neskutečná vděčnost, že jsme měli tu možnost dojít až na vršek a dostat se v pořádku zpátky.

U oběda se scházíme - skoro všichni. Sonja se bohužel v pěti tisíci metrech musela vrátit, protože začala mít halucinace a nechtěla pokračovat dál. Ráno se pak s jedním z průvodců vydala do našeho dnešního nočního kempu. A samozřejmě chybí Gary, který se vypařil už o půlnoci. Podle všeho se na poslední chvíli rozhodl, že nepoleze a trval na tom, že se chce vrátit zpátky do Marangu ještě v noci!! Kromě nás pěti se na Uhuru Peak dostala ještě Katherine. Jason, Ryan a Denise došli na Gilman´s Point a poté se rozhodli vrátit dolů. Já osobně před nimi smekám, protože Denise a Ryan šli víceméně na prázdný žaludek a Jason měl problémy s chodidly - přesto všechno to zvládli až tak daleko.

Po obědě chvíli odpočíváme a pak nás průvodci ženou do našeho posledního kempu, Horombo Huts (3700m). Protože jsme vyrazili relativně pozdě, do kempu přicházíme po setmění. Znovu se setkáváme se Sonjou, která tu strávila celý den. Naše poslední večeře se nese ve veselé náladě, přesto se rozcházíme brzy do stanů. Poprvé za celý týden spím jako zabitá!

Pozdrav ze střechy světa (část první)

Čtvrtek 23. září 2010, 23 hodin

"Hello", ozve se zvenku kolem jedenácté hodiny v noci. Není třeba mě budit, protože jsem stejně vzhůru. Nedostatek spánku je sice protivný, ale v tuhle chvíli se cítím nabitá energií nebo spíš vzrušením z nadcházejících několika hodin. Paul se pomalu probouzí. Jsme v 4700 metrech a pouhé vysoukání se ze spacáku je dřina, která způsobuje, že dýcháme jak po doběhnutí maratonu. Pomalu na sebe navlékám jednotlivé vrstvy - jedny slabé ponožky, jedny silné ponožky, thermolegíny, trekkingové kalhoty slabé, trekkingové kalhoty teplé a navrch nepromokavé kalhoty. Na horní část těla navlékám thermotriko s dlouhým rukávem, další technické triko s dlouhým rukávem, dvě fleesové mikiny a nepromokavou a větruvzdornou bundu. Na hlavě mám kuklu, teplou čelenku speciálně tvarovanou kolem uší a teplou čepici, navršku sedí baterka. Ruce mi chrání hedvábné pod-rukavice a teplé lyžařské rukavice. Dohromady to vypadá nějak takhle:

Ještě než vylezu se stanu, mám maličký problém s mým batohem. Vypadá to, že se mi urval jeden z ramenových řemenů. Nejdřív panikařím, pak přemýšlím jak a čím řemen sešít. Naštěstí můj mozek ještě úplně nezamrzl a po bližším zkoumání zjišťuju, že se řemen jenom vyvlékl. Pro jistotu na něj po navléknutí připínám několik špendlíků. Můžeme vyrazit na "snídani"!

Venku je tma (přestože tam někde nad námi je měsíc v úplňku) a zima. Není to ale zima tak strašná, jak jsme si představovali (a na jakou jsme byli připraveni). Pomalu se vlečeme do jídelního stanu, kde máme ovesnou kaši a ovoce, následuje tabletka Diamoxu a na cestu dostáváme nezbytnou čokoládu. Sonja je tou dobou už dávno na cestě. Chybí ale další z nás. Gary. Dozvídáme se, že Gary opustil kemp, ale žádné další informace nikdo nesděluje a upřímně řečeno, můj mozek se v tuto chvíli ani zničehonic zmizelým Garym zabývat nechce. Později se dozvídáme, že se Gary na poslední chvíli rozhodl vzdát se byť jenom pokusu vylézt nahoru (prý kvůli bolestem hlavy) a vyžádal si návrat do hotelu (uprostřed noci a bez jakéhokoliv rozloučení s námi...)

Teď je ale před námi jeden velice zajímavý kopec, tak už vyražme na cestu! A taky vyrážíme. Velice pomalu, jeden za druhým. Před námi jsou další skupiny, vidíme jen světélka jejich baterek. Terén je celkem příjemný, cesta je pokryta sutinou a malými kameny, jde se nám lehce a nemusíme v podstatě vůbec zvedat kolena. Dýchá se mi dobře, vzduch je velice ostrý, čerstvý. Při chůzi používám hůlky, ale v tuto chvíli mi pomáhají spíše mentálně, chůze není tak náročná. Cesta je zpočátku přímá do mírného kopce, ale jakmile se stane příliš strmou, začínáme chodit cikcak. Některé úseky jsou krátké, některé jsou příliš dlouhé, alespoň se to tak zdá. Teče mi z nosu, ale dostat se ke kapesníku je namáhavé a složité - vyvléknout ruku z hůlek, přidržovat si hůlku v druhé ruce, sundat si rukavici, neztratit rukavici (sehnutí na zem je příliš náročné na dýchání), rozepnout kapsu bundy, vytáhnout kapesník, vysmrkat se, strčit kapesník do kapsy a neztratit ho, zapnout kapsu, natáhnout rukavici, navléknout ruku do hůlky. A dvě vteřiny po tomto procesu mi opět teče...

V první fázi jdeme všichni pohromadě, vede nás Obote. Občas si dáme přestávku, abychom mohli doplnit tekutiny a energii. Hned při první přestávce zjišťuji, že moje Camelbaková hadice je zamrzlá, přestože je plně izolovaná. Paul má podobný problém, ale rychle nachází účinné řešení, když hadici protáhne pod jeho bundu. Já to s mým modelem Camelbaku udělat nemůžu. Mám ale naštěstí půl litru vody v plastikové láhvi z našeho posledního hotelu (já věděla, proč jsem se s ní celou dobu tahala :)) a hurá, nezamrzlou. Pokračujeme v naší cestě. Mám problémy neusnout. Můj nedostatek spánku se konečně projevuje. Víčka mi padají a hlavou mi bleskne myšlenka, jak trapné by to bylo, kdybych usnula a upadla... Soustředím se na hůlky a téměř násilně nutím víčka mých očí zůstat otevřená. Dochází mi, že necítím prsty u nohou. Pár dalších lidí potvrzuje to samé. Jsem trošku překvapená, protože moje ponožky jsou speciálně určené pro tento typ treku. Snažím se prsty rozcvičovat a tím pádem zahřát a toto mi také pomáhá neusnout.

Vůbec nemám představu, jak dlouho už jdeme. Naše skupina se rozdělila na dvě, Jason, Ryan, Katherine a Denise zůstávají pozadu. Někdo zmínil, že viděl Sonju na cestě dolů - to by znamenalo, že její výstup byl neúspěšný... Stále cvičím prsty a po několika minutách nebo hodinách, kdo ví, se konečně zahřívají. Míjíme nápis, který nám říká, že jsme právě dosáhli 5000m. Za několik dalších desítek minut jsme u konce první části cesty, u jeskyně Hanse Meyera v 5100m (Hans Meyer byl německý geolog, který jako první Evropan vystoupil na Kibo vršek Kilimanjara). Na chvilku si můžeme oddechnout, napít, najíst. Přestávky jsou krátké, abychom příliš nevychladli. Cesta pokračuje stejnými cikcaky jako dosud. Když se podívám nahoru, vidím vršek, kam se máme dostat, stále se zdá být velice daleko.

Druhým důležitým bodem je zastávka u Jamaica Rocks ve výšce 5500m. Na obzoru je vidět světlo, pomaličku začíná svítat. To znamená, že je přibližně šest hodin ráno. To také znamená, že jsme relativně blízko Gilman´s Point, nižšího vrcholku. Přicházející východ slunce jakoby do mě nalil novou sílu. Opět si ale uvědomuju, že necítím prsty u nohou a znovu začínám prsty cvičit. Tentokrát to trvá mnohem déle, moje chodidla jsou parádně ztuhlá. Úsek mezi Jamaica Rocks a Gilman´s Point je ale velice náročný. Stále víceméně pokračujeme cikcak, cesta je ale plná kamenů a skal, jsme nuceni zvedat kolena a chvílema i se "hrabat" - po šesti hodinách únavné chůze se toto zdá být neuvěřitelně těžké. Jsme ale skoro nahoře a slunce vychází. Obote nás zastaví a nařídí, abychom se namazali krémem proti slunci. Za pár minut bude slunce velice silné a nebezpečné.

A potom se opět šplháme a hrabeme nahoru, abychom konečně stanuli v 5681m, na Gilman´s Point:

(pokračování k Uhuru peak příště...)

Den 4 - Co máte v plánu pro dnešní večer?

Čtvrtek 23. září, 2010

Já nevím, jak vy, já mám v plánu vylézt na nejvyšší horu Afriky!!!

Ráno jsme vzbuzeni v šest hodin, venku je ještě šero. A zima. A vítr. Denise je stále špatně a není schopná jíst. Ryan také nemá chuť k jídlu. Moje bolest hlavy je pryč, žádné další problémy. Neustále se napomínám - pomalu, pomalu. Po snídani další Diamox (spolu s prášky proti malarii, které bereme každý den už od dvou dnů před příjezdem do Afriky). Paul je stejně v pohodě jako já, jeho kotník se zdá být jakž takž v pořádku.

Vyrážíme kolem osmé. Slunce pálí, ale přitom je relativně chladno (díky větru). Nejdříve šplháme nahoru do kopce, abychom se dostali ven z údolí pod Mawenzi. Sotva se dostaneme nahoru, cítím podivnou pálivou bolest na hřbetech mých rukou. Stačilo deset minut na slunci (používám hole, takže moje ruce byly na přímém slunci celou dobu), abych se parádně spálila. Ihned se mažu opalovacím krémem (přestože je už krapet pozdě) a o chvilku později si navlékám hedvábné rukavice, protože vítr kolem nás pěkně zesílil a najednou mi je na ruce zima. Sestupujeme opět do údolí a čeká nás dlouhá, dlouhá, dlouhá cesta - většinou po rovince. Slunce pálí, vítr je silný a vlezlý a mně se chce spát. Tenhle úsek je velice nudný a demotivační. Vidíme před sebou cíl cesty, ale nezdá se, že by se přibližoval. Kibo se před námi tyčí v plné kráse, je větší a větší, pozorujeme ho s posvátným obdivem.

Pomalu se ploužíme po písečné cestě, sem tam překračujeme kameny. Fyzicky se cítím v pohodě, ale mentálně to vázne. Chci už být v kempu, chci si odpočinout a chci spát před dnešním nočním výstupem. Mám strach, že toho už moc nenaspím a nevím, jak to budu s nedostatkem spánku zvládat. Jsem ale vděčná, že můžu jít, že můžu jíst a že jsem stále při smyslech.

Těsně před vchodem do kempu (po asi šesti hodinách chůze) nás míjí čtyři nosiči, kteří nesou jednoduchá, dřevěná, zdravotní nosítka a spěchají s "nákladem" směrem dolů, pryč z hory. Náklad je osoba zabalená ve spacáku. Není vidět její obličej, nosiči mají opravdu na spěch. Podle všeho je toto oběť altitudní nemoci ve stadiu, kdy jedinou záchranou je velice rychlý sestup z hory. Uklidňuju se, že tento nešťastník je stále ještě naživu, jinak by tolik nespěchali, ne? Chabá útěcha, ale musíme zůstat optimističtí, jsme jenom pár hodin od výstupu nahoru!

Kemp je již postavený, ale nejdřív se musíme zaregistrovat. Potom máme oběd a rychlý briefing ohledně dnešního odpoledne. Je nám doporučeno, abychom se šli vyspat a za necelé tři hodiny se zase sejdeme k večeři, která se podává dříve než obvykle. U večeře pak bude další briefing. Já se po obědě snažím spát, ale nejde mi to. Možná jsem usnula na hodinku, možná ne. Nemám představu. Veškeré pohyby - nacházíme se v 4700m - jsou doprovázeny rychlým dýcháním. Nemám problém dýchat, jenom jsem nucena lapat po dechu, pokud se nekontroluju a snažím se dělat věci ve svém obvyklém tempu. Je to zvláštní pocit. Jinak se ale cítím fajn a těším se na noční túru. Těším se - to je možná trošku silný výraz - trošku se bojím, ale víc než to jsem opravdu zvědavá, jak to tam nahoře vypadá a věřím, že se nahoru dostanu v pořádku.

V půl šesté máme večeři. Všichni jsou velmi rozrušeni. Debata se stáčí kolem nočního výstupu. Denise a Ryan stále nejsou schopni jíst. Moje obavy se maličko točí kolem toho, jak a kde a jestli budu schopná v případě nutnosti někam odběhnout poslat email? Poslední dva dny jsem pila jako o závod. Obote přichází z dalšími pěti průvodci, kteří s námi půjdou nahoru. Vysvětluje, co nás čeká. Budeme vzbuzeni v jedenáct v noci. Ještě než půjdeme spát, musíme si připravit veškeré oblečení, ve kterém půjdeme, abychom se po vzbuzení nezdržovali. Následuje snídaně a o půlnoci vyrážíme. Obote radí, kolik vrstev oblečení, nahoře prý bude kolem minus osmi. Nejnižší teploty jsou očekávány mezi třetí a šestou hodinou ranní, neříká ale, kolik stupňů očekávat. Trek má několik úseků - první úsek je k Hans Meyer Cave, což je 5182m, druhý úsek končí u Jamaica Rocks (asi 5500m), následuje Gilman´s Point (5681m). Pokud se dostanete ke Gilman´s Point, oficiálně jste vylezli na vršek Kilimanjaro. Pokud se cítíte dobře, pokračujete na Uhuru Peak, což je nejvyšší bod Kilimanjara (5895m). Zní to jednoduše, ne?

Po večeři se všichni rozejdeme v podivné náladě. Snažím se spát, ale nejde to. Venku je zima, ale ticho. Dnes žádný vítr, přestože jsme v otevřené přírodě. Všechny stany okolo našeho jsou také bez hlasů, zdá se, že všichni spí. Jak jim závidím. V deset hodin slyším, jak průvodce probouzí Sonju. Protože Sonja měla s dosavadním výstupem problémy, bylo rozhodnuto, že začne dnes v noci o hodinu dříve, aby měla prostor na častější zastávky. Ještě tedy máme hodinku před tím, než průvodci probudí zbytek skupiny...

Den 3 - Až se mi zatočila hlava!

Středa, 22. září 2010

Třetí den je relativně krátký, co se týče chození, jinak je ale plný významných událostí. Za prvé mám svátek! V UK se svátky ale neslaví, takže nikdo vlastně ani nemá šajnu, že je pro mě tento den maličko slavnostní. Dodatečně děkuji všem, kdo si vzpomněli!

Dnešní ráno je naprosto kouzelné. Není zrovna nejtepleji, ale pohled na mraky pod námi a vycházející slunce mi bere dech stejně jako pohled na Kibo včera v noci. Tohle v Coventry ani v Hronově nikdy neuvidím.

Oficiálně vstáváme v sedm a než kolem deváté hodiny vyrážíme, projdeme si každodenní rituál - čaj nebo kafe do stanu, teplá voda v zelených mísách, balení, snídaně, doplnění vody. Naším dnešním průvodcem je Obote.

Naším cílem je dnes dostat se do výšky 4300m, kde leží náš kemp, na úpatí Mawenzi. Vidíme v podstatě celou cestu před námi - nahoru, nahoru, nahoru. Jdeme naším již nacvičeným pomalým tempem, ale cesta je plná kamenů a já při každé možné příležitostí škobrtám a narážím do nich. Jsem vděčná za svoje super pevné boty, které mě ochraňují před ztrátou palců. Obote nás nechá sem tam odpočinout a doplnit zásoby energie, případně je třeba odběhnout si za skálu a odeslat email. Sonja je velice unavená a v jednu chvíli dostává panický záchvat. Dýcháme spolu hluboké vdechy a výdechy a za chvilku je zase v pořádku. Denise má stále bolesti hlavy.

Včera večer jsme u večeře měli první debatu ohledně Diamoxu. Vzít či nevzít? Diamox se používá pro léčbu symptomů altitudní nemoci. Pokud nezabere, jediným dalších řešením je vrátit se do nižší výšky. Proto průvodci nejsou dvakrát nadšeni, pokud se rozhodnete brát Diamox preventativně. Lehká bolest hlavy je relativně normální symptom toho, že se aklimatizujete a první krok je vyčkat, zda se zlepší nebo zhorší. Není vhodné brát ihned Paracetamol nebo jakýkoliv jiný prášek proti bolesti, protože ten pak maskuje další příznaky altitudní nemoci. Denise si na radu průvodce vzala prášek až včera večer a ráno se cítila dobře, nicméně během dne se jí bolest vrátila a byl jí doporučen Diamox. Ostatní jsme se shodli na tom, že uvidíme, jak zvládneme dnešní den a aklimatizační procházku po obědě a podle toho se rozhodneme, jestli začít s Diamoxem nebo ne.

Mou druhou významnou událostí dne je moje první bolest hlavy. Nic vážného, dlouho cítím jenom tlak na zadní straně hlavy, jinak žádné další problémy. Jakmile jsme ale překročíme výšku 4000m, tlak se pomaličku zvyšuje a mění se v tepání a posléze v bušení. Cesta je stále strmá a více a více kamenitá, ale podle Oboteho jsme relativně blízko kempu, kde na nás bude čekat oběd. Ryan nevypadá moc dobře, je bledý, ale říká, že je jenom unavený. Paul se zdá být v pořádku, dal si na svůj kotník stahovací obvaz a chodí v pohodě. Sonja se cítí lépe, jeden z dalších průvodců jí pomáhá s batohem. Pomaličku se všichni doplazíme do kempu, je něco kolem půl jedné odpoledne.

Kemp je v údolíčku pod Mawenzi. Napravo vidíme pověstné "zelené jezero" - stojatá voda je pokryta zeleným "humusem". K našemu hororu vidíme několik nosičů, jak se snaží zpod humusu nabrat vodu! Obote nás později ujišťujě, že naše voda je donesena ze zdrojů našeho včerejšího kempu. Uff.

Plán pro odpoledne je následující - oběd, pak máme hodinku na odpočinek a poté se půjdeme projít nahoru do 4600m, abychom se zase o něco více aklimatizovali. Moje bolest hlavy neustává, tak si po obědě beru Paracetamol a od dnešního večera mám v plánu začít brát Diamox. Aklimatizační procházka nás vede nahoru na jeden z hřebenů Mawenzi. Cesta je většinou jen kameny a písek, které jsou později nahrazeny pořádnými kameny a skalami. Pohled z vršku je ale neuvěřitelný. Nalevo pod námi je kemp a nad námi se tyčí Mawenzi. Na druhé straně je Kibo, tak blízko, ale přitom tak daleko. Zítra budeme pochodovat údolím mezi Mawenzi a Kibo. Vidíme cestičku, která nás zavede až do posledního tábora před konečným výstupem. Zdá se být neuvěřitelné, že celou tu dálku máme zítra zvládnout během asi čtyř hodin!

Aklimatizační procházka trvá asi dvě hodinky, poté se vracíme dolů do 4300m. Čeká nás večeře. Po západu slunce je velice chladno a nálada v jídelním stanu poněkud vázne. Přestože jsou všichni krapet veselejší než po včerejší velice dlouhém dni, začínají na nás dopadat drobné nepříjemné detaily. Někteří z nás nemají chuť k jídlu. Většina z nás si už prožila nějakou tu bolest hlavy. Někteří z nás se neumějí vypořádat s chladným prostředím. Moje hlava je už klidnější, i když stále cítím slaboučký tlaku vzadu. Po večeři si ale beru Diamox. To je moje třetí významná událost dne. Další je fakt, že si začínám uvědomovat, jak mě řidší vzduch ovlivňuje. Poprvé si toho všimnu, když jdu na toaletu a jak si sedám, prudký tlak se mi hrne ze zadu hlavy do čela. Jednu vteřinu mám strach, že omdlím. Závrať je ale pryč stejně rychle, jak se objevila. Dochází mi, že odteď je třeba všechno dělat pomaleji.

Noc je opět velice větrná a pro některé z nás velice nepříjemná. Denise celou noc prozvracela. Mně se sice relativně brzy podařilo usnout, ale pořád jsem se probouzela díky potřebě jít odeslat email. Jedním z vedlejších účinků Diamoxu je potřeba vyprazdňovat močový měchýř a já měla možnost si to vyzkoušet hned třikrát. Problém je, že tím pádem Diamox způsobuje dehydrataci a proto musíte pít více než normálně a tím pádem pak zase více a více chodíte na záchod. Pokaždé, když se probudím, tak se modlím, aby to nebylo tak akutní, abych musela vstát, ale bohužel moje prosby nejsou vyslyšeny. Následující proces patří mezi můj nejhorší zážitek celého výletu - vylézt z teplého spacáku a co nejrychleji se obléknout, protože mimo spacák je děsná zima. Vylézt ze stanu. Venku je samozřejme tma, baterka je nutností. Jen vylezu ze stanu, musím chvíli jenom stát a uklidnit svůj dech. Potom se opatrně proplétám mezi stany. Toaletní stan naštěstí není daleko, hlavně si pamatovat, že všechno je třeba dělat pomalu. Cesta zpátky do stanu, svléknout se a pak asi pět minut ležím a můj dech je rychlý jako bych právě uběhla deset kilometrů. Neodvážím se napít, i když cítím žízeň. Celým procesem projdu za noc ještě dvakrát. Kupodivu jsem ale celkově spala lépe než poslední dvě noci a ráno se cítím svěží.

Den 2 - Kibo! Jaká nádhera!

Úterý 21. září 2010

Ráno v šest hodin nás jeden z průvodců probudí hlubokým "Hello" a přináší nám horký čaj nebo kafe. Po chvíli také dorazí dvě zelené mísy s horkou vodou. Hmmm, není to pohoda? Moc jsem toho v noci nenaspala, ale cítím se dobře a jsem velice optimistická. Venku se pomaličku začínají ostatní probouzet k životu a jeden po druhém se shromažďujeme u stolu s lavičkami a popíjíme ranní čaj. Slunce se objevuje na obzoru a heuréka!!! Za námi se v pozadí hrdě tyčí Kibo!

Zdá se být tak daleko, ale jsou to jenom tři další dny, kdy budeme stát na jeho vršku. Pocit, který jsem v tu chvíli měla byl velice silný, ale příjemný, veškerý strach a panika z neúspěchu se rozplynuly v ranním slunci.

Snídaně byla vydatná (vajíčka, slanina, ovesná kaše, chleba), k tomu výběr másla, arašídového másla nebo jamu, čaj, kafe nebo horká čokoláda. Skoro jako v Sheratonu! Není ale čas moc se vybavovat, náš dnešní průvodce Robert chce, abychom vyrazili co nejdříve. Než odejdeme, každému z nás nosiči doplní zásoby vody (voda je již ošetřená, my ji ale pro jistotu ošetříme ještě jednou navíc). Zatímco pomaličku vyrážíme, nosiči začínají balit stany a připravovat se k dalšímu přesunu.

Náš průvodce Robbie:

Cesta z kempu se pomaličku vinula směr "nahoru", ale přesně jak říkal Salomon, nebyla až zase tak strmá. Příjemná procházka, nebýt toho všudypřítomného prachu. Floru tvoří věsměs nízké keře a cesta se stává více a více kamenitou čím déle jdeme. Kibo je tu ale celou dobu a dělá nám společnost. Je nemožné ho ignorovat, je neustálou připomínkou cíle naší výpravy. Z druhé strany na nás vykukuje další z vrcholu Kilimanjara (ten nižší), Mawenzi. V rámci naší aklimatizace naše cesta v první řadě vede k Mawenzi, odkud pak budeme pokračovat ke Kibo.

Po přibližně čtyřech hodinách se dostáváme do kempu Second Cave, kde nás čeká oběd (mrkvová polévka, avokádový salát, banán a čokoláda). Kemp leží v 3500m. Další část cesty nás povede až do 3750m, ale kemp, kde budeme přenocovat se nachází v 3600m. Zatím se všichni cítíme celkem dobře, Denise zmínila lehkou bolest hlavy, ale to je vše. Přestože se někteří z nás cítí unaveni po první túře dne, stále jsme všichni veselí a optimističtí. Naše zásoby vody jsou doplněny a po obědě pokračujeme dál. Cesta je kamenitá a místy krapet strmá, ale pomalé tempo chůze pomáhá lépe snášet nerovnost terénu. Dosud bylo počasí velice příjemné, sluníčko a lehký a příjemný vánek, odpoledne se ale trošku ochladí a slunce se častěji schovává za mraky. Únava se ukazuje častěji a častěji a je obtížnější zdolávat kameny na cestě. Paul na jednom z nich uklouzne a maličko si vyvrtne kotník. Trvá ale na tom, že počká do kempu, kde si ho zpevní obvazem.

Do kempu dorazíme v pozdní odpoledne. Odtud je nádherný výhled na Mawenzi přímo před námi a napravo od nás je Kibo. Terén kempu je velmi kamenitý a náš stan je postaven na svahu. Jsem zvědavá, jak mi toto pomůže spát, hehe. Atmosféra u večeře je trošičku napjatá. Někteří si stěžují na únavu, po setmění si další stěžují na zimu. Někteří mají bolesti hlavy. Paul je jeden z nich, ale není si jistý, jestli je bolest způsobena řídnoucím vzduchem nebo proto, že celý den chodil na slunci bez pokrývky hlavy. Já se stále cítím skvěle, unavena jen trošičku, ale žádné bolesti - ani hlavy, ani svalové. Vděčně v duchu děkuji svým strážným andělům.

Po večeři se moc dlouho nikdo ve stanu nezdržuje, venku se zdá být velice chladno a všichni se těší do spacích pytlů. Já jdu ještě před spaním poslat e-mail. Cestou zpátky ke stanu se mi málem zastaví srdce při pohledu přede mnou. Je jasná (a proto velice chladná) noc, měsíc je téměř v úplňku a přímo přede mnou je Kibo ve své plné nádheře, ledovce jasně svítící do noci. Stojím tam jak uhranutá, je mi zima, ale nemůžu se od toho pohledu odtrhnout. Jsem vděčná Jasonovi, kterému se podařil tuto scénu vyfotit, přestože obrázek nedokáže úplně přesně zachytit to, jak to skutečně vypadalo.

Noc je velice větrná, chvílema mám strach, že náš stan a my s ním, odletíme směr Kenya. Stejně jako předchozí noc toho moc nenaspím. Můj problém se spaním je poněkud zhoršený faktem, že spím směrem dolů a neustále se posunuju a také tím, že musím chodit posílat emaily. A to ani moc v noci nepiju (přestože jsme stále připomínáni, že musíme pít co nejvíce). Nicméně ráno se opět cítím ok, připravena na další túru.

Den 1 - Pole, pole

Pondělí, 20. září 2010

Vděčná, že konečně můžu vstát a připravit se na první den našeho treku, v půl osmé ráno vyskočím z postele a dám si poslední sprchu pro příštích pět dní. S ostatními se vidíme u snídaně a pak před půl desátou na recepci, kde jsou naše hlavní ruksaky zváženy a kde si také můžeme nechat věci, které pro ten týden nepotřebujeme.

Těsně před odjezdem se s námi dají do řeči dvě paní. Jedna nám říká, že se z Kili musela vrátit hned druhý den, protože se ráno probudila slepá. Prostě a jednoduše přes noc přestala vidět. V první minutě jsem maličko panikařím, ale pak si uvědomuju, že přestože jí řekli, že šlo asi o altitudní nemoc, její problém ležel nejspíš někde jinde. Druhý den byla sotva ve třech tisíc metrech a slepota není jedním z příznaků altitudní nemoci (nikde to aspoň nikdo nezmiňuje), proto - jak jsem si logicky zdůvodnila - není důvod k obavám. Upozorňuje je nás na to - a v tomto bodě jí bezvýhradně věřím - že od prvního dne se budeme topit v prachu. Zvláštní, že jsme v našich přípravách prachu moc pozornosti nevěnovali. Člověk tak nějak všeobecně nějaký ten prach v Africe očekává, nicméně to, co jsme měli zažít, bylo trošku extrémní. Sotva se otřepu z jednoho neúspěšného příběhu, přichází druhá paní (náhodou je to sestra paní číslo jedna) a hrubým, kašlavým hlasem oznamuje, že ona se vrátila třetí den ráno, protože nezvládla onen zmiňovaný prach. Do této chvíle má problémy mluvit. Snažím se být optimistická, ale začínám mít dost těchto příběhů, naštěstí je čas pohnout zadkem.

Celá naše skupina je rozdělena do tří aut, naše je 4x4, což se ukáže být výhoda. Vyrážíme směr začátek naší cesty - Rongai. Normálně se každý, kdo vstupuje do Kilimanjaro národního parku musí registrovat na hlavní "vrátnici" v Marangu. Abychom se ale tímto nemuseli zdržovat - cesta na začátek naší cesty má trvat asi dvě a půl hodiny - jedeme přímo na začátek a tam na nás bude čekat jeden z úředníků vyslaný z Marangu a zaregistrujeme se s ním. Cesta je částečně asfaltovaná, ale časem se dostáváme do úseků, kam asfalt ještě nedorazil a tady jsme vděčni za to, že máme 4x4 vozidlo.

Kolem jedenácté ráno jsme na místě (cesta byla nakonec kratší, než jsme čekali). Čekáme, až nás zaregistrují a máme možnost vyfotit celou naši skupinu. Tady jsme:

Salma, Jason, Nilam, Nadia, Sonja, Denise, já, Ryan, Paul, Gary and Katherine.

Všichna naše zavazadla jsou tu taky, stejně jako nosiči, kteří je ponesou. Niagara guy nás představuje našemu "vysněnému týmu", rozuměj našim průvodcům. Náš hlavní průvodce je Obote a pak máme průvodce, kteří se jmenují Salomon, Robert and Dixon. Naším prvním průvodcem pro náš první trek je Salomon.

Vyrážíme kolem poledne, nacházíme se ve výšce 1900m. První úsek cesty je les, který by mohl být kterýkoliv les kdekoliv ve světě. Jdeme do kopce, ale od samého začátku nás Salomon upozorňuje, že půjdeme "pole, pole", což ve swahilštině znamená "pomalu". Hlavními podmínkami úspěšného výstupu na Kilimanjaro je dostatečný pitný režim a velmi pomalá chůze. Proto nás nutí, abych šli velice pomalu již teď. Všichni jsme dostatečně veselí a konverzace se velice brzy stočí k tématu toalety - neptejte se proč. Každopádně se od Salomona dozvídáme, že na Kilimanjaru nepoužíváme obraty jako jít na záchod, ale speciální slovní zásoba je: jít na malou = poslat e-mail; jít na velkou= stahovat soubor; potřebovat toaletu= potřebovat internetovou kavárnu. Tato slovní zásoba se ujme velice rychle!

Postupně pokračujeme kolem kukuřičných polí, kde také potkáváme místní obyvatele. Míjíme jednu velice malou vesničku. Cesta začíná být velmi prašná a všichni jsme brzy v prachu obaleni. Krátce na to vstupujeme do lesa, kde si dáváme chvíli oddech a oběd (ještě v hotelu jsme byli vybaveni před-baleným obědem, který vesměs zahrnoval sendvič, banán, brambůrky a čokoládu). V lese, kde máme oběd, se ve stromech prohánějí opice, jiné zástupce fauny jsme ale ještě nezahlédli. Cestou nás míjí první "neúspěch"; postarší pán je veden cestou dolů, je v podstatě zaklíněný mezi dvěma průvodci a nevypadá, že vnímá cokoliv se kolem něj děje. Trošku nás to vystraší a všichni jsme si vědomi, že něco podobného se může stát komukoliv z nás.

V pozdní odpoledne se dostáváme do prvního kempu. Přestože všichni naši nosiči vyráželi notnou chvíli za námi, cestou nás předběhli a již začali stavět kemp. Tak to bude každý den. Zatímco my se budeme pomalu plahočit nahoru, nosiči se svižně přemístí z kempu do kempu, kde postaví stany a uvaří všechna jídla. Je neuvěřitelné, jak to všechno zvládají, když si člověk uvědomí, že nesou asi tak třikrát tolik, co my! V prvním kempu máme chvilku přestávku a pak nás Salomon pobízí ke krátké aklimatizační procházce. Momentálně jsme v 2700m a půjdeme se projít do 2850m, pak zpátky do kempu.

Když se vrátíme z procházky, naše stany jsou připraveny, naše zavazadla ve stanech. Náš vlastní toaletní stan je již také postaven. Toaleta je jednoduše kbelík s chemikáliemi, přes který je položeno záchodové sedátko. Věřte mi, po shlédnutí "veřejných" záchodů, které jsou všeobecně v těchto kempech dostupné, je náš záchod pro nás jedenáct lidí, velice luxusní! Krátce po našem příchodu do kempu dostáváme každý zelenou mísu s teplou vodou na umytí. Je těžké použít tu trochu vody na celé tělo, naštěstí jsme vyzbrojeni navlhčenými ubrousky (já sebou na Kili tahala dvě balení po 64 kusech!!!) a vodu používáme hlavně na obličej a pak osvěžení chodidel. Snažit se zbavit všeho nashromážděného prachu by bylo nesmyslné, ten s námi zůstane až do samého konce.

Po tomto umývacím rituálu se všichni shromáždíme v jídelním stanu. Tady je pro nás čerstvě připravený popcorn a flašky s horkou vodou na kafe nebo s čajem. Později dostáváme večeři - cuketová polévka, ryba s opékanými brambory a zeleninová omáčka, ovocný salát. Všichni jsme překvapeni kvalitou jídla, které je velice chutné. Anebo je to tím, že jsme unaveni? Já se cítím skvěle. Přestože už stojím na Kilimanjaru, stále ještě jsem neviděla jeho nejvyšší vrcholek - Kibo - který se za pár dní chystáme zdolat!!! Salomon nás krátce navštíví a seznámí nás s plánem pro zítřek. Říká, že druhý den je jeden z nejtěžších, protože nás čeká dlouhý trek ráno a pak další dlouhý trek odpoledne, dohromady asi osm hodin chůze. Všichni jsou trošku vyplašeni, ale nikdo Salomon nás uklidňuje, že přestože je to dlouhý den, terén není nijak strmý. Nad kempem se brzy snese tma. Jak se ukáže, Niagara guy zapomněl přivézt světla, tak je náš stan osvětlen jen svíčkami. Jakkoliv je to romantické, relativně brzy se všichni rozloučíme a rozejdeme do svých stanů.

První část naší cesty se vine podél hranic s Keňou a některé knížky upozorňují na nebezpečí setkání se s bandity. Před tím, než nás náš průvodce nechá rozejít se, jsme varováni, že náš kemp je chráněn ozbrojeným ochráncem, a je proto vhodné, abychom používali v noci naše baterky, pokud musíme jít odeslat email. Tímto způsobem ochránce bude vědět, že patříme do kempu a bude tak laskavý a nezastřelí nás :-)

Od našeho víkendu ve Walesu jsem ve stanu nespala a moc se těším, ale jak se ukáže, velká výhra to není. Nemůžu usnout, lidé z ostatních skupin, kteří jdou stejnou cestu, jako my, jsou hluční a nosiči také klábosí dlouho do noci. Když nakonec usnu, zdá se to být jen chvíle a už je tu ráno...

Kde je ten kopec???

Neděle 19. září 2010

Přestože mám normálně problémy spát v prostředí jiném než domácím, minulou noc jsem spala jako zabitá. Na nedělní ráno toho moc v plánu nemáme. Podle našeho itineráře by nás někdo měl vyzvednout kolem půl čtvrté odpoledne, takže se teoreticky nabízí možnost zajet se podívat do Arushy. Když si ale v recepci ověřujeme, zda je náš itinerář správně, recepční nás zmate odpovědí, že bychom mohli být vyzvednuti už v jednu nebo ve dvě. Hmmm. To znamená, že se nemá smysl odsud vzdalovat. Informační tabule hotelu ukazuje, že je možné udělat si procházku kolem hotelu a kávové plantáže a tak se jdeme projít. Floru tvoří různé exoticky vyhlížející keře a stromy, faunu zastupují různobarevní ptáci a veverky. Celou dobu také slyšíme kokrhat kohouty. Procházka kolem hotelu ale netrvá moc dlouho, nakonec jsme nuceni vrátit se zpátky a alespon využíváme lehátek u hotelového bazénu. Kolem poledne si dáme oběd - polední jídelní lístek je laminovaný a kromě jiného nabízí burgery. Doma bych si burgera dala jen velmi vyjímečně, ale rozhodnu se maličko zariskovat a vyberu cheeseburger. Jak se po chvíli ukáže, vybrala jsem velmi dobře. Po obědě si dáme šlofíka na lehátkách u bazénu a něco po třetí hodině dorazí náš řidič, který nás má odvézt do vesnice Marangu, na úpatí Kilimanjara.

Z Moivaro Lodge s námi jede Gary, který také dorazil do Afriky včera večer a který je jedním z členů naší skupiny. Jeho cesta z Michiganu byla podle všeho velice dobrodružná, protože hned jeho první let byl hodně zpožděný a tím pádem Gary nestihl žádné z navazujících letů. Nakonec se ale do Arushy dostal včas a teď jedeme směr Marangu. Cestou zastavíme v Kilimanjaro Lodge kousek od letiště, kde vyzvedáme dvě další členky naší skupiny, Nilam a Salem z Londýna.

Cesta z Arushy je celkem jednoduchá, jedna rovná asfaltka s jedním jediným kruhovým objezdem nedaleko města Moshi. Cesta je lemovaná jednoduchými "vesničkami", které tvoří velmi prostá obydlí z hlíny, někdy z cihel, se střechami z plechu nebo různých přírodních materiálů, případně bez střech. Lidé jsou ale oblečeni v moderních barevených tričkách a kalhotech, některé ženy nosí tradiční barevné látky. Zdá se, že lidé tady toho moc nenadělají. Postávájí po ulicích a barech (s plastikovými židlemi), případně sedí u silnice a doufají, že prodají banány a jiné ovoce. Sem tam vidíme děti ženoucí stádo koz nebo ovcí. Všudypřítomná je reklama na Coca-colu (stejný plakát se stejnou celebritou v každé vesnici), Zantel a Vodacom. Míjíme pick-up truck, který veze spoustu smetí mezi kterým postává kráva a tele. Co ale nevidíme, je Kilimanjaro! Kde je ten kopec? Řidič ukazuje, kterým směrem bychom se měli dívat, vypadá to ale, že je před námi přiliš mnoho mraků a tak nejspíš Kilimanjaro zase neuvidíme.

Cesta do Marangu trvá asi tři a půl hodiny. Do hotelu Kilimanjaro Mountain Resort přijíždíme něco před šestou večerní. Sotva se ubytujeme (z našeho pokoje je "evidentně" vidět Kibo, nejvyšší vrchol Kilimanjara, jen kdyby se ty mraky chtěly odporoučet pryč), spěcháme na briefing se zaměstnancem z African Walking Company, což je společnost, se kterou lezeme na Kilimanjaro. Ona osoba se jmenuje Nyattal (nebo tak nějak podobně, my mu říkáme Niagara guy) a jak je vtipný, tak je taky pěkně zmatený. V naší skupině je nás 11 lidí (všichni členové jsou: Gary, Nilam, Salem, Sonja, Nadia, Denise, Ryan, Jason, Katherine, Paul a já), on ale trvá na tom, že nás je 12. Sonja Costa je na jeho seznamu jako Norma Cost. Od této chvíli Sonju přezdíváme Norma! Potom s námi Niagara kontroluje vybavení, které jsme si před odjezdem objednali (trekkingové hole, karimatky do stanu atd.) a úplně vynechává moje jméno. Proto se vzápětí píšu na další seznam, aby moje vybavení bylo dodáno zítra ráno před odjezdem na začátek cesty. Když pak ale Niagara guy vybavení distribuuje, najednou mě hlásí a ejhle, moje hůlky jsou zde. Všichni kroutíme hlavou a doufáme, že Niagara není jedním z našich průvodců. Niagara v ruce drží několik papírů, které mu neustále padají a přitom se nás snaží nelekat, když nám vypravuje, co nás v příštích dnech čeká. Vysvětluje organizaci zítřejšího rána (odchod v půl desáté ráno) a potvrzuje, že na začátku Rongai cesty se s námi rozloučí a uvidíme se příští sobotu po návratu z hory. Všichni vzdycháme úlevou.

Po briefingu jdeme všichni na večeři. Celá naše skupina sedí u jednoho stolu (který je mimochodem pro 11 lidí). Hovor se točí kolem očividných témat - proč Kilimanjaro, a jak moc nebo málo se každý z nás těší, případné bojí výstupu nahoru. Všeobecně jsme ale všichni v pozitivní náladě. (Otázka: Proč Kilimanjaro? Odpověď: Hledal jsem nějaký zájed na LastMinute.com a bylo tam buď tohle nebo Mallorca!)

Před spaním ještě přebaluju hlavní ruksak. Ten mi ponese jeden z nosičů a váhový limit ruksaku je 15kg. Věci, které na Kili nebudeme potřebovat, je možné nechat pro tento týden v hotelu, i tak mám ale strach, že limit přetáhnu. Nezbývá, než věci, které považuju za nutné mít sebou, přebalit do mého Camelbaku, který si ponesu sama. V tu konkrétní chvíli si nejsem jistá, jak ho unesu. Přestože je postel pohodlná, v noci nemůžu spát. Budím se s myšlenkami "co když" a nemůžu se ubránit děsivých scénářů. Jakkoliv je Kilimanjaro vzrušující, rizika jsou stejně ohromná. Cítím se mnohem lépe, když se do hotelu konečně prodere ráno a je čas vstávat.

První noc v Africe

Sobota 18. září 2010

Sobota je ve znamení cestování. Z Amsterdamu odlétáme v jedenáct hodin ráno. Letíme s KLM a já jsem z toho nadšená jak malé dítě. Po několika letech létání výhradně s nízkorozpočtovými společnostmi se cítím rozmazlována pozorností letušek a podáváním jídel a pití, za které "nemusím" platit! Naše sedadla jsou na levé straně letadla, protože nám kdysi někdo řekl, že pokud chceme vidět Kilimanjaro z letadla, musíme sedět nalevo. Nějak jsme si ale neuvědomili, že náš let do Afriky dorazí po setmění, takže Kilimanjaro stejně neuvidíme :)

Na letišti Kilimanjaro International přistáváme něco po osmé hodině večerní místního času (V Evropě nebo přesněji v Česku je o dvě hodiny méně. Tanzanie je ve skutečnosti tři hodiny napřed, ale nemá letní nebo zimní čas, takže současný rozdíl je jen dvě hodiny). Vzduch je příjemně teplý. Letištní hala není moc velká a pasažéři našeho letu ji brzy celou zaplní. Pomalu se posouváme ve frontě na pasovou kontrolu, připraveni vytasit se s našimi certifikáty o očkování proti žluté zimnici, ale úředníci zkontrolují jen vízum. Naše zavazadla jsou už také připravena, tak po necelé půlhodince od přistání míříme do příletové haly. Tam na nás čeká řidič Alex.

Alex je velmi přátelský a po krátkém seznámení nás vede ke svému mini busu. Z letiště odjíždíme směr Arusha, kde jsme ubytováni v Moivaro Coffee Lodge:

(http://www.moivaro.com/pages/moivaro_lodge/lodge.htm)

Arusha je od letiště asi 45km, Alex říká, že cestá potrvá necelou hodinu. Po vyprávěních a zážitku jiných lidí jsem velice zvědavá, na jaké úrovní jsou místní cesty a jsem velmi mile překvapená. Silnice je hladká a "normálně" asfaltová, kromě jednoho úseku označeného jako objížďka, který nás odklopí na prašnou cestu. Venku je samozřejmě tma, ale na okrajích silnice vidíme procházející se lidi. Přemýšlím, kam asi tak jdou, bez baterek, ve tmě a jak daleko, když náznaky jakýchkoliv obydlí vidáme jen velmi zřídka. Osvětlená místa, která vzdáleně připomínají vesnice, míjíme tím více, čím blížeji jsme k Arushe. Alex najednou prudce odbočí z hlavní silnice a my se ocitáme na velice prašné, nerovné a celkově nebezpečně vyhlížející cestě. Kolem nás jsou banánovníky a sem tam velice jednoduchá chatka nebo domek. Pevně se držím úchytek v autě a přestože jsem se během první části cesty cítila velice unavená a ospalá, tahle cesta mě perfektně udržuje vzhůru. Na jejím konci je ale náš hotel, který - jak se ukázalo - není úplně v Arushe (ta je dalších deset kilometrů po hlavní cestě), ale uprostřed kávové plantáže.

Vítá nás jeden ze zaměstnanců a přináší sklenku džusu a vlhký horký ručník na osvěžení obličeje a rukou (toto je typický rituál, který se opakuje v každém hotelu a kempu, který navštívíme). Po vyřízení formalit jsou naše zavazadla od nás odebrána a my následujeme naše "nosiče" do naší chatky. Cestička je lemována kulatými lampami a přestože celá scénka působí velice romanticky, mám maličko obavy, jak se přes všechny odbočky a zatáčky vrátíme zpátky do hlavní budovy na večeři. Chatka je velice jednoduchá, ale čistá a útulná, má splachovací záchod, sprchu a dokonce i vanu (do které bych si ovšem nevlezla, moc přátelsky nevypadá, hehe). Záchod se maličko kýve po usednutí, ale zůstává na jednom místě :-) Jen se trošku opláchneme a jdeme zpátky do hlavní budovy, kde je bar a restaurace, na večeři. Sedneme si na terasu, je příjemný teplý večer. Přichází číšník a ptá se jednoduchou angličtinou, jestli si dáme něco k pití - na stole ale není nápojový lístek a on nevypadá, že by začal vyjmenovávat možnosti. "Co si můžeme dát, jaké nápoje máte?" ptám se tedy. "Pivo," odpoví číšník, na což následuje velice dlouhá pauza, jakoby si nemohl vzpomenout, co dalšího je v nabídce. "To zní dobře, dáme si dvě," "skáče" mu do řeči Paul a číšník se vděčně odporoučí. Po chvilce přináší pivo Kilimanjaro:

Pivo je výborné, sedíme uprostřed ničeho, vzduch je teplý, co víc si přát? Možná něco k snědku. Číšník nám přináší "menu", což je poněkud zmuchlaný kousek papíru, na kterém je vytištěna dnešní nabídka. Můžeme si vybrat mezi několika předkrmy, hlavními chody a dokonce i dezerty. Paul se cítí odvážně a vybírá si jehněčí curry, já se opatrně držím zeleniny s rýží. Jídlo je ale velice chutné, přestože Paulovo jehněčí jako jehněčí moc nechutná. Neodvážíme se šířeji rozebírat :-) Po druhém pivu se vracíme do chatky a brzy usínáme v naší první africké noci!

Takhle vypadá Moivaro Lodge ve dne:

Amsterdaaaam!

Pátek 17. září 2010

Naše cesta do Afriky začala v Amsterdamu. Nebo spíš v Birminghamu na letišti, nicméně ať se snažím sebevíc, nejsem schopna o tomto letišti najít nic vzrušujícího nebo zajímavého. Snad jen to, že hned u první check-in přepážky mě poslali s mým ruksakem k přepážce "Oversized luggage" (nadměrně velká zavazadla), ale jenom proto, že můj ruksak má spoustu pásků a řemínku a evidentně jejich pojízdný by si s nimi neuměl poradit.

Do Amsterdamu jsme dorazili brzo ráno (kolem osmé).

Náš hotel, Sheraton, byl situován přímo na letišti, takže jsme tam jenom zaskočili s taškami, nechali je tam a vyrazili směr Centraal Station. Pokud jste v Amsterdamu byli, tak jistě víte, jak barevný a různorodý Amsterdam je. My jsme neměli žádný přesný plán co dělat nebo vidět, tak jsme se jenom procházeli uličkami, přecházeli mosty a dýchali amsterdamskou atmosféru - cyklisti, podivné (a pochybné) obchody, kanály, tajemné uličky plné hospůdek, galerií, kiosků se suvenýry... Zastavili jsme se na známém a centrálním Dam Square, poté se jali hledat květinový trh. V mé hlavě jsem měla vizi ohromné haly plné čerstvých tulipánů, jak se ale posléze ukázalo jednalo se o velmi malý trh se stánkami, které vesměs prodávali cibulky a semena. Hmmm, možná proto jsme chvilku bloudili a nemohli trh najít :).

Další místa, která jsme navštívili - Wijnand Fockink (v podstatě něco jako nás hronovský Triton, který ovšem nenabízí víno, ale jakési likéry. Protože celé menu bylo v holandštině, netroufla jsem si ani jeden likér zkusit...), Xtra Cold - je bar, který je celý z ledu, De Bierkoning - co jsme původně doufali, že bude hospůdka s ohromným výběrem piv z celého světa, byl obchod s pivem, Puccini Bomboni - obchůdek s různorodými čokoládovými bonbony. Nejlepší čokoláda, jakou jsem kdy chutnala. Nejlepším objevem ovšem byla česká hospůdka "U Josefa", kde jsme si hned odpoledne dali dvě piva.

Po obědě jsme zaskočili zpět do hotelu a pořádně se ubytovali a večer se vydali zpět do centra za dalšími dobrodružstvími. A to za českým pivem u již zmiňovaného Josefa a červenými lucernami! U Josefa jsme strávili nějakou dobu díky dešti, který se zničehonic spustil venku a pak jsme začali hledat místo, kde bychom si mohli dát nějakou večeři. Osud nás zavedl do rádoby italské mini restauraci na okraji čtvrti červených luceren. Jíst těstoviny carbonara s výhledem na sex shop byl úplně nový zážitek!!! Následnou procházku kolem výkladů s ženštinami různých věků, tvarů a velikostí, jsme pak ukončili krátkou návštěvou maličkého baru, který podával různá neběžná piva (já zkusila La Chouffe) a jehož jméno si bohužel nepamatuji. Tam jsme si uvědomili, že je skoro půlnoc a že bychom měli myslet na to, že vlaky nejezdí celou noc. Do hotelu jsme se ale dostali v pořádku a před námi byla poslední noc v Evropě pro několik příštích týdnů.

Mimochodem, všechny fotky jsou buď na mé stránce na Facebook-u nebo na následujících odkazech:

http://picasaweb.google.com/Dareena09/KilimanjaroSeptember2010#

http://picasaweb.google.com/Dareena09/SafariTanzaniaSeptemberOctober2010#

A potom jsme vystoupili na střechu Afriky...

Bylo to v pátek 24. září, kolem deváté hodiny ranní místního času! Stanuli jsme na vrcholku Kilimanjaro, Uhuru peak! Můj certifikát:

Dobří afričtí lidé mi ubrali na věku a místo 32 zaznamenali 27!!! Možná nás Kilimanjaro omladilo? Kdo ví. V každém případě ve mně zanechalo spoustu emocí a neuvěřitelný zážitek. V příštích dnech napíšu více, momentálně - pár hodin po příjezdu zpátky do UK - se snažím zvyknout si na to, že jsem zpátky v civilizaci, že zítra nemusím vstávat brzy ráno a večer nebudu mrznout ve stanu :-) A také stále myslím na jeden velice neobyčejný kopec v Tanzanii...

Ještě jednou se vyspíš a pak...

... začínají prázdniny! Nebo vlastně, prázdniny už začaly úderem páté hodiny odpolední. V práci to uteklo jako voda a teď už je všechno sbalené, připravené, nažhavené...

Přestože mám vstávát za necelých sedm hodin (ve tři ráno), vůbec se necítím unavená nebo připravená jít spát. V hlavě to bzučí jako ve včelím úlu, jedna myšlenka střídá druhou a třetí a čtvrtou a vůbec není možné je ignorovat. Povětšinou jsou to povrchní věci jako - mám všechno, co potřebuju, je můj ruksak příliš těžký, vzbudím se včas, nezapomněla jsem na něco, bude pršet, bude příliš teplo? A podobně. A pak jsou to myšlenky o lidech, kteří úspěšně na Kilimanjaro vylezli a také o lidech, kteří tak úspěšní nebyli. Dnes se mě někdo zeptal, co udělám, až vylezu nahoru. Napadlo mě, že si asi sednu a rozbrečím se. Radostí, samozřejmě. Jenže brečet v takovém chladnu je nebezpečné a sednout mě asi taky nenechají, takže bůhví, co se tam nahoře vlastně stane :).

V každém případě se už nemůžu dočkat, až vyrazíme, až už někde budeme. Byť je to jen Amsterdam, kam letíme zítra ráno a kde zůstáváme do sobotního skoro poledne. Z Amsterdamu letíme přímo na letiště Kilimanjaro, jeden den strávíme ve městě Arusha, potom následuje Marangu a v pondělí ráno začínám náš výstup. Příští týden touto dobou budeme spát a čekat, až nás před půlnocí vzbudí, abychom se vydali na konečný výstup na vrchol Kilimanjara...

Dvě noci před odjezdem

Od onoho víkendu, co jsme navštívili Chrise, uběhla spousta vody. Za dva dny odjíždíme do Amsterdamu a v sobotu pak pokračujeme do Afriky. Co se všechno za těch pár týdnů stalo?

Za prvé, ja jsem přestala panikařit. Nemá smysl plašit kvůli něčemu, co stejně není možné nijakým způsobem ovlivnit. Tak proč si kazit dovolenou myšlenkami o potenciální smrti kvůli nedostatku vzduchu? Ok, trošku přeháním, ale v podstatě je to tak. Za druhé, jak jsem si plánovala, jak budu cvičit a posilovat, tak to se tak úplně nesplnilo. Sice jsem pravidelně běhala a překonávala své osobní rekordy (na pět kilometrů a pět mil), ale to bylo tak všechno. A pak se mi podařilo (při strečinku) natáhnout sval a bylo vymalováno. Kromě toho jsme ale s Paulem vyrazili na několik túr, jedna byla procházka z Droitwich Spa do Worcesteru podél umělého kanálu (asi deset mil) a pak jsme opět navštívili Malvern Hills, kde jsme také nachodili něco málo přes deset mil.

Na doporučení obvodního lékaře jsme také vyzkoušeli Diamox, léky, které mohou pomoci předejít altitudní nemoci. Seznam vedlejších účinků se zdál být nekonečný, tak jsme si jednoho pondělního večera jednu kapsulku dali. A pak šli hrát squash. Dodneška lituju, že nás nikdo nenatáčel na kameru, pohled na nás musel být úchvatný. Já se hihňala, oba jsme se motali jak dvě zmatené krávy na poli. A já se vždycky divila, proč jsou lidé na vrcholku Kilimanjara tak vysmátí :).

V posledních pár týdnech (přesně od patnáctého srpna, což byl poslední výplatní termín) jsem pak nakupovala a dokupovala (plavky, šaty na pláž, spreje na hmyz, stahovací obvazy, prášky na průjem, prášky na různé bolesti, vlhčené ubrousky atd. atd.), zajistila si očkování proti prasečí chřipce, zařídili jsme si výměnu peněz, sehnali energetické sušenky... Načež následovala další legrace - jak to všechno napěchovat do ruksaku!

Problém není ve velikosti ruksaku, ale ve váhových limitech. Letíme se společností KLM, která je vcelku velmi štědrá, co se týče váhy zavazadel (23kg pro hlavní zavazadlo, 12kg pro příruční), nicméně nesmíme zapomenout na to, že naši nosi mohou nést maximálně 15kg. Tento stejný limit pak platí pro náš let na Zanzibar. Už se vidím, jak přilétám na Zanzibar do příjemných třiceti stupňů nad nulou v zimní bundě, dvou mikinách a teplých kalhotech (abych ušetřila váhu zavazadla, hehe).

Ok, čas jít do hajan, ještě se ozvu zítra, poslední noc před dnem D!

Víza, očkování, pojištění...

Posledních pár týdnů uteklo jako voda a naše přípravy se maličko hnuly kupředu. Jednak už máme zařízená víza a pojištění (ve kterém je specificky uvedeno, že jsme pojištěni na pobyt ve více než 4000metrů nad mořem) a také jsme si prošli všemi očkováními. Já už neměla žádné divoké reakce, spíše naopak. Po druhé dávce Hepatitidy A a B a jedné dávce tyfusu, které jsem dostala tento týden, jsem se cítila velice šťastná, až jsem chvíli pochybovala o tom, co to do mě sestra vlastně napumpovala :)

Kromě toho jsme také dostali od naší agentury email vyžadující, abychom zaplatili zbývající částku pro náš výlet. Uff, uff. Zaplaceno, naše bankovní účty momentálně vypadají poněkud smutně... A budou ještě smutnější, můj seznam věcí, které je stále třeba dokoupit je pořád pěkně dlouhý. Přitom nám zbývá čtyřicet dní do odjezdu!!!

Co se týče fyzických příprav, tak jsme vykonali pár výletů do okolí Birminghamu, jako například do oblasti, která se nazývá Lickey Hills. Tak nějak jsme doufali, že tam na nějaké kopce narazíme, ale jak se ukázalo, byli jsme příliš optimističtí. Anebo je to možná tím, že anglická definice kopce se poněkud liší od toho, co třeba my v Česku od kopce očekáváme. I tak jsme se hezky prošli a snažíme se chodit co nejvíce, přestože si naprosto uvědomujeme, že tady v UK nemáme šanci, abychom alespoň trošku napodobili podmínky, které nás čekají v Africe...

Dnes jsme byli navštívit Chrise Powella, což je člověk, který je naším vzorem a inspirací. Chris na Kilimanjaro vylezl letost v březnu a jeho blog byl pro nás zdrojem mnoha informací a motivace. Chris bydlí v Abingdonu (kousek od Oxfordu), tak jsme se za ním dnes vydali, abychom získali další informace a vůbec abychom trošku poznali člověka, který nás tolik inspiruje. Číst o Kilimanjaru a mluvit o něm s někým, kdo to všechno zažil, jsou dvě velice odlišné věci. Poslouchat Chrisův příběh (doprovázený fotografiemi) byl naprosto úžasný zážitek. Na druhou stranu jeho popis toho, jak se krátce "seznámil" s altitudní nemocí tak úžasné nebylo. Když si člověk uvědomí, co tato nemoc s vámi může udělat, máte najednou myšlenky plné obav a pochybností. Na druhou stranu Chris podotknul, že je třeba brát věci tak, jak jdou a tak jako tak, už jen ten prostý fakt, že budeme v Africe a budeme stát byť jen na kousku Kilimanjara, stojí za všechna rizika. A nám nezbylo než souhlasit (přestože já jsem měla minutu paniky, kdy jsem si opravdu klepala na čelo a ptala se sama sebe, proč utrácím tolik peněz za něco, co je potenciálně velice nebezpečné...)!

Takový je ale život, nic není zadarmo a pokud chce člověk něco zažít a něco vidět, musí do toho něco investovat a něco riskovat. Pro mě to v tutu chvíli znamená cvičit, cvičit a posilovat a mentálně se začít připravovat na nejtěžší, ale také nejkrásnější prázdniny mého života.

Wales

V rámci našich příprav jsme začátkem července vyrazili do Walesu navštívit naše známé Willa, Kate a jejich kočku Blackberry. Hlavním důvodem ale byla možnost kempování v jejich zahradě a dva dny chození po kopcích - kterých je v Anglii pomálu. Ani jeden z nás nemá s kempováním mnoho zkušeností, proto jsme dali přednost bezpečnosti zahrady před kempováním ve volné přírodě - počasí ve Walesu bývá velmi proměnlivé a v případě silného větru bychom mohli skončit (nebo alespoň náš stan) kdesi ve Skotsku!

V pátek (9. července) jsme ráno vyrazili a do velmi přátelského a příjemného městečka Llangollen přijeli kolem jedné odpoledne. Will a Kate bydlí kousek od města v oblasti, která se atraktivně jmenuje Velvet Mountain (Sametová hora). Naším prvním cílem bylo postavit stan - měli jsme trochu strach, že za tmy a pod vlivem několika potenciálních piv bychom tento úkol nemuseli úspěšně splnit. Jak se ukázalo, Paulovy obavy ohledně stanu byly naprosto zbytečné, během pěti minut stan stál a zůstal tak až do nedělního rána!

Po lehkém obědu jsme pak vyrazili na první túru do okolních kopců. Snažit se vyprávět, jak se místa, kudy jsme šli, jmenovala, by bylo naprosto zbytečné. Názvy a jména ve velšském jazyce jsou spíše jazykolamy a přestože Will komentoval a názvy míst jmenoval, nepamatuju si téměř nic. Will a Kate nás vzali na první kopec, ze kterého také kdysi dávno vedla tramvajová trať a dodnes je možné vidět kudy. Tam nás také uprostřed nechali s mapou a zatímco my se chtěli dostat na vršek kopce, oni se vrátili domů. Podle mapy cesta nahoru na vršek měla být celkem přímá a jednoduchá. Jak se ale ukázalo, realita byla trošku jiná; cestička totiž zničehonic skončila a my se ocitli v jakési "slepé uličce". Samozřejmě jít zpátky pro nás nebyla přijatelná možnost (proč jen jsou lidské bytosti někdy tak stupidní?? :-)) a místo toho jsme se začali prodírat keři, šplhat nahoru do kopce přes kořeny stromů, spadané větve stromů, vysoké kapradiny, až jsme narazili na plot z ostnatého drátu (to aby ovce neutekly z kopců). Paráda. Nakonec jsme pokračovali prodíráním se podél plotu, až jsme narazili na normální stezku a pokračovali dál. Nutno podotknout, že jsme se na kopec dostali, i když to byl možná jiný, než na který jsme se snažili vylézt. Každopádně se procházka vyvedla, nachodili jsme asi tři hodiny, během nichž našimi jedinými společníky byly ovce, krávy, čerstvý vzduch a lány borůvkových keříků!!! Cestu jsme zakončili návštěvou Britannia Inn, jediné hospodě v okolí Willova domku, kde jsme se osvěžili pár pintami Guinnesse a odtud pak šli zpátky k Willowi a Kate na večer strávený jídlem, pitím a povídáním do pozdních hodin.

Noc byla celkem v pohodě, se stanem nebyly žádné problémy. Brzo ráno nás ale probudili ptáci, kteří přilétali ke krmítku ve Willově zahradě a kráva, která se rozhodla zabučet zrovna v okamžiku, kdy na nedaleké cestě procházela kolem Willovy zahrady. Na náš druhý výlet jsme se vydali kolem deváté ráno a udělali pěkný okruh kolem nedalekého opatství, přes lesy kolem Llantysilio a potom zpátky do města Llangollen přes hrad Dinas Bran. Cestou se nám podařilo se několikrát ztratit (ve čtení mapy máme oba co dohánět, hehe), šplhat se do kopce přes kmeny a pařezy a (opět) narazit na plot z ostnatého drátu (očividně velmi populární ve Walesu), vyplašit pár králíků a také jsme viděli podivné ovce - možná zkřížené s krávou???

V každém případě jsme notně vyzkoušeli jako boty, tak trekkingové oblečení. Na vyzkoušení nepromokovosti materiálů nedošlo, protože přestože celé ráno bylo zatažené, neskápla ani kapka deště. Kolem poledne se naopak počasí vyjasnilo a když jsme po obědě v Llangollen vyráželi zpátky k Willovi, slunce vylezlo v plné parádě a my si oba uvědomili, jak jsme najednou unaveni. Nicméně nás ještě čekalo pár mil. Z Llangollen jsme šli podél kanálu, který nás dovedl až k vodopádům Horseshoe Falls, odkud jsme se pak polemi a podivnými zkratkami dostali zpátky do Britannia Inn, na pár osvěžujících piv. Minutu poté, co jsme se v hospodě usadili, se spustil parádní slejvák. Ideální načasování! Wales je ale země velice proměnlivého počasí a když jsme po pár hodinách Britannia Inn opouštěli, sluníčko už zase svítilo a u Willa nás čekalo opékání. Nutno podotknout, že v sobotu jsme do stanu zalezli velice brzo a spali jak zabití až do rána.

Tak to byl Wales, země nádherných přírodních scenérií a naprosto bláznivého počasí. Měli jsme možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až si v Africe poneseme naše batohy plné vody, jídla a oblečení pro daný den. Žádná legrace a to se nemusíme tahat se stany a našimi hlavními ruksaky se spacím pytlem a ostatním oblečením. Klobouk dolů před našimi nosiči, kteří ponesou na svých zádech (a hlavách) mnohem víc, než my...

(Ne)radosti příprav a skryté výdaje

Začátek července! Nějakých deset týdnů do odjezdu se věci začínají dávat do pohybu. Pro mě bylo hlavní událostí minulých dvou týdnů oběhávání doktorů.

Oběhávání doktorů obnáší získání předpisu na tablety proti malárii a očkování. Bohužel místní zdravotní systém vyžaduje dvě objednání, protože vakcinace provádí sestřička, nicméně předpis vám může dát jen lékař. Takže první návštěva byla ve znamení rozhovoru s mým obvodním lékařem, který mi vysvětlil, že existuje několik různých tablet proti malárii, řekl mi pro a proti a nakonec vytiskl předpis na ty nejdražší (nutno podotknout, že se jedná o tablety, které jsou nejběžněji užívané a jsou nejúčinnější). Také jsem požádala o předpis na Diamox, což jsou léky původně určené při léčbě epilepsie a zeleného zákalu, ale běžně se užívají jako prevence altitudní nemoci. Tato návštěva mě bude stát kolem sedmdesáti liber, ale jinak byla celkem bezbolestná.

Týden poté jsem byla očkována. Vzhledem k tomu, že mé poslední očkování, které si pamatuju, bylo proti tetanu asi tak před deseti lety, jen málo jsem věděla, co očekávat. Sestřička byla velice milá a vysvětlila mi, že dostanu očkování proti Hepatitidě A a B, potom kombinaci tetanus/záškrt/obrna. Za měsíc pak musím přijít na druhou dávku Hep A a B a břišní tyfus. Moje "obvodní středisko" bohužel neprovádí očkování proti žluté zimnici, nicméně jsem dostala seznam doktorů, kteří toto očkování poskytují (což znamená třetí návštěvu...). Očkování proběhlo v klidu a pohodě, po zbytek dne moje obě paže byly poněkud těžké (jako bych posilovala několik hodin), ale jinak jsem se cítila dobře (alespoň to nepíchají do zadnice, to bych nemohla vůbec sedět, hehehe). Ráno bylo horší.

Pravá paže byla naprosto v pohodě, nicméně o levé paži jsem měla pocit, jako by mi měla upadnout. Během rána se k tomu přidala bolest hlavy a žaludek jakoby na vodě a když mě v práci začaly přepadávat záchvaty zimnice, tak jsem to zabalila a zamířila do postele. Příště už budu připravená, že se něco podobného může stát a alespoň si ušetřím záchvat paniky...!

Kromě očkování a zaplacení zbytku výletů nás čeká několik příjemnějších událostí. Jedna z nich proběhla tento víkend, kdy jsme s Paulem vyrazili do Walesu do kopců. Začátkem srpna se máme sejít s Chrisem Powellem, který je naše velká insipirace a který na Kilimanjaro lezl (a vylezl) letos v únoru. Link na jeho blog - http://aquavista.wordpress.com/ Kromě toho bychom teď každý týden měli alespoň jeden den věnovat chozením na túry. A stále ještě zbývá spouta věcí, které potřebujeme dokoupit! Paulův nedávný nakupovací úspěch a jeho pýcha je cestovní taška, kterou se rozhodl použít místo původního ruksaku - ze strachu, že ruksak nebyl dostatečně velký. Je velmi žlutá ale hlavně velmi prostorná a to tak, že se Paul rozhodl vyzkoušet ji a naskládat se do ní!!!

Malvern Hills

(5. června 2010)

Tři týdny po Edinburghu, dva týdny po zkoušce a jeden týden po lenošivém víkendu (rozuměj žádné běhání, žádné studování, jen poflakování, zmrzlina, pizza, víno a televize) jsem se krapet začala nudit a hodně uvědomovat, jak se odjezd do Afriky rychle blíží. A tak jsem se rozhodla - v podstatě z minuty na minutu - že víkendu vyrazím do Malvern Hills.

Malvern Hills je oblast prostírající se na hranicích Worcestershire, Herefordshire and Gloucestershire a je význačná skupinou kopců, které obklopují kraj Malvern. Více informací a obrázky lze nalézt na www.malvernhills.org.uk.

Já jsem se pro výlet rozhodla z několika důvodů - jednak je to výborné místo na běhání v kopcích, jednak je to výborné místo na trénování chození po kopcích a jednak je to místo, které mám velmi, velmi ráda. A tak jsem tedy v sobotu ráno vyrazila na vlak a odjela do Malvern Link.

Pokračování asi tak o měsíc později (11. července 2010)

Tak tenhle post jsem pěkně flinkala, je o měsíc později, od té doby se stalo několik zajímavých událostí, ale snad abych nejdřív dokončila povídání o Malvern Hills.

Vyzbrojena mapou, náhradním oblečením, řízkama a třemi litry vody jsem od nádraží vesele hopkala k úpatí prvního kopce. První dva kopce znám velmi dobře z mých předchozích návštěv. Druhý z nich se jmenuje Worcestershire Beacon a je ze všech Malvernských kopců ten nejvyšší.

I když, nejvyšší zní velmi vznešeně, tento kopec má pouhých 425 metrů...

Odtud jsem pokračovala ve směru ostatních kopců, jsou hezky jeden vedle druhého a můžete si vybrat dvě cesty podle toho, jak fit se cítíte. Jedna cesta v podstatě vede kolem kopců, takže nemusíte lézt nahoru, druhá cesta vede přes vršky kopců. Ta je samozřejmě mnohem zajímavější, každý kopec nabízí krásný výhled na malvernskou krajinu.

Nutno podotkout, že bylo pěkné teplíčko a každý výstup nahoru byl testem kvality oblečení (pot sající tričko a ponožky) a každý sestup dolů dokazoval, jak dobré jsou moje trekkingové boty (jsou výborné, alespoň do té doby jsem s nimi neměla žádné potíže).

Přestože jsem měla mapu a celkem jasnou představu, jak a kam jít, podařilo se mi jednou "omylem" místo doprava odbočit doleva, čímž jsem se sice dostala na pěknou stezku, která ale vedla lesem, po rovince, která byla celkem nudná a hlavně, kterou se mi podařilo vyhnout dvěma dalším kopcům. Proto jsem trošku změnila svůj původní plán - dojít až na konec trasy, na poslední kopec a pak se nějak (busem, vlakem) dostat zpátky do Great Malvern - a místo toho jsem jen došla k British Camp.

British Camp je tvrz z doby železné a její základy jsou stále jasně viditelné na jednom z malvernských kopců. Tady jsem se pak obrátila a šla zpátky, přes kopce, které jsem předtím "minula" a poté zpátky do Malvern na oběd a vlak domů.

Poslední obrázek zachycuje vstup do nejmenšího komerčního divadla na světe. Jmenuje se "The Theatre of Small Convenience" a jeho kapacita je pouhých 12 návštěvníků!

Tak to byla první návštěva Malvern, od té doby jsem tuto oblast navštívila ještě jednou, tentokrát za účelem běhání. Kopce jsou výborné pro trénink, v Coventry bohužel žádné nemáme a taky to na mém běhu bylo vidět. Po pár metrech jsem funěla jak osoba v pokročilém věku a modlila se, aby mi srdce neproskočilo hrudí ven.

Co se týče zkušeností pro Kilimanjaro, alespoň jsem si vyzkoušela, jaké to bude nést svůj denní batoh, který bude obsahovat tři litry vody, náhradní oblečení, krém na opalování a jídlo. Kromě toho stále pokračuje hon za perfektní ponožkou, takovou, která není příliš silná (hlavně pro prvních pár dní v Africe), ale saje pot a celkově chrání chodidlo. Tak hodně štěstí!

Jak přežít Edinburgh

Zmíníte-li komukoliv z místních (rozuměj Britů), že se na víkend chystáte do Skotska, jako první věc se vás zeptají, jestli máte připravenou pláštěnku. Ve Skotsku prý stále prší. Hmm. Za celý svůj dosavadní pobyt ve Velké Británii jsem navštívila Skotsko, přesněji řečeno Edinburgh, celkem třikrát. Ani jednou nepršelo. Dvakrát jsem si tam zažila nejparnější víkend roku. A během těchto dvou víkendů jsem běžela maraton.

Maraton v Edinburghu je považován za jeden z nejrychlejších ve Velké Británii, protože se běží v podstatě celý na rovné silnici bez kopců. Tomu všemu bych věřila, pokud venkovní teplota není přes dvacet stupňů, slunce nesvítí na plné pecky a možná nějaký ten stín po cestě by někde neuškodil? I přesto všechno je to příjemný běh, lidé povzbuzují podél celé trasy od začátku do konce, nabízejí sladkosti a stříkající vodu z hadic - za to speciálně jsem byla velmi vděčná.

Pokud máte sílu a chuť, můžete se po cestě kochat krásami Edinburghu a okolí. Závod začíná v centru města a vede podél parku Holyrood směrem k pobřeží a promenádě Portobello a potom pryč z města podél mořského pobřeží. Cíl se nachází na závodišti Musselburgh, přibližně osm mil od centra.

Jak tedy přežít? Nejdůležitější lekce, kterou jsem letos dostala, - opalovací krém. Namazat obličej, namazat ruce, nohy, namazat obličej a namazat obličej. I když nesvítí slunce. Když jsme dorazili do místa startu, bylo pod mrakem a celí vysmátí, že budeme mít ideální počasí, jsme opomněli namazat obličeje... Pět minut před startem slunce líně vylezlo zpoza mraků a vesele si svítilo po zbytek dne! Paul a já jsme se oba shodli v tom, že naše největší zranění nebyla bolavá záda, skřípající kolena nebo namožené svaly, jsou to naše spálené obličeje.

Jinak byl víkend v Edinburghu velmi příjemný. Pro Paula to byla jak první návštěva skotské metropole, tak jeho první maraton. Už uvažuje o dalším maratonu, i když mám takový pocit, že v Edinburghu to nebude :). Během pátku a soboty jsme si prošli město a v neděli po závodu jsme se usadili v české hospůdce významně pojmenované Pivo :). V té době naši hokejoví hráči hráli svůj vítězný zápas proti Rusku na šampionátu, takže jsme hned mohli jejich národní výhru a naše osobní výhry oslavit českým pivem.

Edinburgh na obzoru

Všechny naše přípravy na září jsou momentálně zastíněny přípravami na maraton v Edinburghu příští neděli 23. května. U mě jsou přípravy především mentální, moje fyzická schránka se letos rozhodla stávkovat a nefunguje přesně tak, jak by měla. Po několika týdnech tréninku jsem musela přestat kvůli zádům a kolenu. Místo toho jsem se soustředila na posilování levého boku. Moje fyzioterapeutka (existuje vůbec tohle slovo???) to popsala slovy, že mám líný bok. Děkuju pěkně.

Takže místo nedělních ranních dálkových běhů probouzející se přírodou sedím doma a představuju si, jak se lehce vznáším trasou maratonu, necítím žádnou bolest ani únavu a celým závodem proplouvám jako ryba v moři :) Prý to pomáhá. Uvidíme. Jen se modlím, aby nebylo vedro jako minulý rok, běžet pět hodin bez stínu není legrace.

Co se týče charity, tak se nám to pěkně rozjíždí, už jsme nashromáždili přes dvěstě liber přes Internet a kolem sta liber v hotovosti. Tak se nestyďte a přidejte se, vaší pomoci si velmi vážíme a děkujeme všem, kteří nás již podpořili!

Desítky rozhodnutí

Rozhodnutí o tom, že se Afrika přece jen konat bude, bylo to nejjednodušší. Možná dobře pro mě, že jsem se začala zajímat, co to vlastně to Kilimanjaro je, až když už myšlenka, že tam polezu, byla hluboko v mé hlavě. Jinak bych se asi nikdy nerozhodla. Kromě očividného faktu, že ten kopec je celkem vysoký, jsem se dozvěděla věci jako, že budeme procházet několika klimatickými pásmy, že s přibývajíci metry směrem nahoru bude ubývat vzduch a je dost možné, že budeme trpět akutní horskou nemocí (která může být v extrémních případech fatální), že na vrchol polezeme ve tmě, zimě (kolem minus pětadvaceti)a dost možná i sněhu. Kromě těchto pochoutek bylo třeba udělat rozhodnutí ohledně kterou cestu nahoru si vybereme (je celkem asi šest, sedm možností), kterou agenturu si vybereme, jak tam poletíme, kdy tam poletíme, jaké oblečení budeme potřebovat, jaká očkování, kolik peněz, jaká visa, kolik nás pojede, kde a jak můžeme nakontaktovat a přibrat víc lidí... Seznam je nekonečný.

Nutno podotknout, že od mého prvního rozhodnutí, že do toho jdu, se několik věcí změnilo. Jednak se náš týdenní pobyt pro výstup na Kili změnil v třítýdenní "dobrodružnou dovolenou". Jeden z nás - Paul tvrdí, že jsem to byla já, já tvrdím, že to byl Paul - navrhl, že když už teda budeme v Africe, že bychom zrovna mohli také jet na safari. Ten druhý (tedy nejspíš já) na to zřejmě kývl, protože od té chvíle jsme už ani o výletu bez safari neuvažovali. No a já pak ještě navrhla (jen ze zvědavosti, jak bude Paul reagovat), že bychom teda mohli ještě zaskočit na Zanzibar, že po takové štrece si zasloužíme trošku lenošení u moře? Když už teda budeme v Africe...

Dva týdny navíc ovšem taky znamenaly větší rozpočet a původní částka dvou tisíc se teď navýšila na přibližně tři a půl. Bez letenek. Raději jsem o tom moc nepřemýšlela...

V té době jsme byli čtyři členové expedice. Paul a jeho kamarád Lee, já a můj kamarád Clive. Lee se nenápadně a tiše z týmu vypařil, aniž bychom si pořádně všimli jak a proč, začátkem ledna 2010. Clive bohužel vypadl z týmu už v září roku minulého, a to díky jeho nejisté budoucnosti v jeho současné práci. Takže jsme nakonec zůstali s Paulem sami dva, což samozřejmě také krapet navýšilo náklady. I tak jsme ale byli rozhodnuti, že do konce ledna 2010 zaplatíme zálohu a koupíme letenky.

Během těch pár měsíců jsme nekonečný seznam rozhodnutí snížili na polovinu - na Kilimanjaro polezeme cestou Rongai, bude to v září 2010, pak týden strávíme na safari a poté několik dnů prolenošíme na Zanzibaru. Vybrali jsme agenturu ATR (Africa Travel Resource, http://www.africatravelresource.com/), která má velmi dobrou pověst a která taky velmi svižně a nadšeně reagovala na všechny naše dotazy a žádosti. Nejsou nejlevnější, ale když vybíráte agenturu, je také třeba brát v úvahu věci jako, jak se reprezentanti agentury chovají k portýrům na Kilimanjaru, jaké mají zkušenosti s podobnými výpravami atd. A v lednu jsme vyplázli prvních pár tisíc liber...

Naše charita

Původně jsme s Paulem vůbec neuvažovali o tom, že bych na Kilimanjaro lezli pro charitu, měla to být naše "dovolená". Když náš ale oslovila kolegyně Louise, která podporuje charitu Multiple Sclerosis Therapy v Coventry, tak jsme začali uvažovat o tom, že to možná není zase až tak špatný nápad. Zkrátka, rozhodli jsme se, že tuto charitu podpoříme a jako první krok jsme vytvořili web, kam kdokoliv chce, může přispět jakoukoliv sumou - žádná částka není příliš malá a všechny příspěvky jdou přímo na MS Therapy. Link:

www.justgiving.com/paulanddarinakilimanjaro

Předem děkujeme za jakékoliv příspěvky!

To byl nápad!

To byl tedy nápad. Lézt po kopcích. Alespoň tak to vypadalo, když mi kamarád a kolega z práce Paul jen tak mimochodem oznámil, že chce vylézt na Kilimanjaro. Tenkrát mi to ještě nic neříkalo, já měla za pár týdnů běžet maraton v Edinburghu, každý máme nějaké své osobní cíle, že... To bylo začátkem roku 2009.

Přípravy na maraton a zkoušku z účetnictví (oboje v květnu) mě tenkrát zaměstnávaly natolik, že jsem na Kilimanjaro docela zapomněla. Až do března. To na BBC běžel dokument o skupině známých osobností, které vylezly na Kilimanjaro pro charitativní účely (Red Nose Day - Comic Relief). Po shlédnutí tohoto filmu jsem o Kilimanjaru přestala myslet jako o kopci, se svými 5895-ti metry je to přece jenom o něco víc než jen místní kopec (kam se hrabe Sněžka). Co mě ale obrátilo úplně byly záběry východu slunce ze samého vršku. Jen těžko si dokážu představit, jak se člověk asi cítí po hodinách šlapání do prudkého kopce, ve tmě, v zimě, silném větru a možná i sněhu, ale ten pocit, když stane nahoře a celý svět pod ním se probouzí do nového dne, když se ho dotknou první paprsky vycházejícího slunce - to musí být něco úžasného. V té chvíli jsem tak nějak zatoužila něco takového pocítit.

Samozřejmě nic není tak jednoduché. Ten večer jsme si s Paulem posílali SMSky - on sledoval ten samý program a byl dávno rozhodnutý, že prostě do Afriky pojede. Já jsem projevila zájem, ale Paul mě celkem rychle schladil, když mi řekl, že předběžný rozpočet na týdenní "výlet" bude kolem dvou tisíc liber. Tak na viděnou, Kilimanjaro. Jak bych asi zvládla ušetřit tolik peněz?

Naštěstí (nebo naneštěstí, to se ještě uvidí...) Paul o tom v práci nepřestal blábolit, takže mě nakonec nepřímo donutil sednout si a propočítat, jak a kolik peněz bude třeba. Navíc mi to v hlavě pořád šrotovalo a samozřejmě to je výzva, které se nedá odolat...

A tak jsem se v květnu minulého roku rozhodla, že polezu s Paulem, ať to stojí, co to stojí.