Desítky rozhodnutí

Rozhodnutí o tom, že se Afrika přece jen konat bude, bylo to nejjednodušší. Možná dobře pro mě, že jsem se začala zajímat, co to vlastně to Kilimanjaro je, až když už myšlenka, že tam polezu, byla hluboko v mé hlavě. Jinak bych se asi nikdy nerozhodla. Kromě očividného faktu, že ten kopec je celkem vysoký, jsem se dozvěděla věci jako, že budeme procházet několika klimatickými pásmy, že s přibývajíci metry směrem nahoru bude ubývat vzduch a je dost možné, že budeme trpět akutní horskou nemocí (která může být v extrémních případech fatální), že na vrchol polezeme ve tmě, zimě (kolem minus pětadvaceti)a dost možná i sněhu. Kromě těchto pochoutek bylo třeba udělat rozhodnutí ohledně kterou cestu nahoru si vybereme (je celkem asi šest, sedm možností), kterou agenturu si vybereme, jak tam poletíme, kdy tam poletíme, jaké oblečení budeme potřebovat, jaká očkování, kolik peněz, jaká visa, kolik nás pojede, kde a jak můžeme nakontaktovat a přibrat víc lidí... Seznam je nekonečný.

Nutno podotknout, že od mého prvního rozhodnutí, že do toho jdu, se několik věcí změnilo. Jednak se náš týdenní pobyt pro výstup na Kili změnil v třítýdenní "dobrodružnou dovolenou". Jeden z nás - Paul tvrdí, že jsem to byla já, já tvrdím, že to byl Paul - navrhl, že když už teda budeme v Africe, že bychom zrovna mohli také jet na safari. Ten druhý (tedy nejspíš já) na to zřejmě kývl, protože od té chvíle jsme už ani o výletu bez safari neuvažovali. No a já pak ještě navrhla (jen ze zvědavosti, jak bude Paul reagovat), že bychom teda mohli ještě zaskočit na Zanzibar, že po takové štrece si zasloužíme trošku lenošení u moře? Když už teda budeme v Africe...

Dva týdny navíc ovšem taky znamenaly větší rozpočet a původní částka dvou tisíc se teď navýšila na přibližně tři a půl. Bez letenek. Raději jsem o tom moc nepřemýšlela...

V té době jsme byli čtyři členové expedice. Paul a jeho kamarád Lee, já a můj kamarád Clive. Lee se nenápadně a tiše z týmu vypařil, aniž bychom si pořádně všimli jak a proč, začátkem ledna 2010. Clive bohužel vypadl z týmu už v září roku minulého, a to díky jeho nejisté budoucnosti v jeho současné práci. Takže jsme nakonec zůstali s Paulem sami dva, což samozřejmě také krapet navýšilo náklady. I tak jsme ale byli rozhodnuti, že do konce ledna 2010 zaplatíme zálohu a koupíme letenky.

Během těch pár měsíců jsme nekonečný seznam rozhodnutí snížili na polovinu - na Kilimanjaro polezeme cestou Rongai, bude to v září 2010, pak týden strávíme na safari a poté několik dnů prolenošíme na Zanzibaru. Vybrali jsme agenturu ATR (Africa Travel Resource, http://www.africatravelresource.com/), která má velmi dobrou pověst a která taky velmi svižně a nadšeně reagovala na všechny naše dotazy a žádosti. Nejsou nejlevnější, ale když vybíráte agenturu, je také třeba brát v úvahu věci jako, jak se reprezentanti agentury chovají k portýrům na Kilimanjaru, jaké mají zkušenosti s podobnými výpravami atd. A v lednu jsme vyplázli prvních pár tisíc liber...

Naše charita

Původně jsme s Paulem vůbec neuvažovali o tom, že bych na Kilimanjaro lezli pro charitu, měla to být naše "dovolená". Když náš ale oslovila kolegyně Louise, která podporuje charitu Multiple Sclerosis Therapy v Coventry, tak jsme začali uvažovat o tom, že to možná není zase až tak špatný nápad. Zkrátka, rozhodli jsme se, že tuto charitu podpoříme a jako první krok jsme vytvořili web, kam kdokoliv chce, může přispět jakoukoliv sumou - žádná částka není příliš malá a všechny příspěvky jdou přímo na MS Therapy. Link:

www.justgiving.com/paulanddarinakilimanjaro

Předem děkujeme za jakékoliv příspěvky!

To byl nápad!

To byl tedy nápad. Lézt po kopcích. Alespoň tak to vypadalo, když mi kamarád a kolega z práce Paul jen tak mimochodem oznámil, že chce vylézt na Kilimanjaro. Tenkrát mi to ještě nic neříkalo, já měla za pár týdnů běžet maraton v Edinburghu, každý máme nějaké své osobní cíle, že... To bylo začátkem roku 2009.

Přípravy na maraton a zkoušku z účetnictví (oboje v květnu) mě tenkrát zaměstnávaly natolik, že jsem na Kilimanjaro docela zapomněla. Až do března. To na BBC běžel dokument o skupině známých osobností, které vylezly na Kilimanjaro pro charitativní účely (Red Nose Day - Comic Relief). Po shlédnutí tohoto filmu jsem o Kilimanjaru přestala myslet jako o kopci, se svými 5895-ti metry je to přece jenom o něco víc než jen místní kopec (kam se hrabe Sněžka). Co mě ale obrátilo úplně byly záběry východu slunce ze samého vršku. Jen těžko si dokážu představit, jak se člověk asi cítí po hodinách šlapání do prudkého kopce, ve tmě, v zimě, silném větru a možná i sněhu, ale ten pocit, když stane nahoře a celý svět pod ním se probouzí do nového dne, když se ho dotknou první paprsky vycházejícího slunce - to musí být něco úžasného. V té chvíli jsem tak nějak zatoužila něco takového pocítit.

Samozřejmě nic není tak jednoduché. Ten večer jsme si s Paulem posílali SMSky - on sledoval ten samý program a byl dávno rozhodnutý, že prostě do Afriky pojede. Já jsem projevila zájem, ale Paul mě celkem rychle schladil, když mi řekl, že předběžný rozpočet na týdenní "výlet" bude kolem dvou tisíc liber. Tak na viděnou, Kilimanjaro. Jak bych asi zvládla ušetřit tolik peněz?

Naštěstí (nebo naneštěstí, to se ještě uvidí...) Paul o tom v práci nepřestal blábolit, takže mě nakonec nepřímo donutil sednout si a propočítat, jak a kolik peněz bude třeba. Navíc mi to v hlavě pořád šrotovalo a samozřejmě to je výzva, které se nedá odolat...

A tak jsem se v květnu minulého roku rozhodla, že polezu s Paulem, ať to stojí, co to stojí.