Desítky rozhodnutí

Rozhodnutí o tom, že se Afrika přece jen konat bude, bylo to nejjednodušší. Možná dobře pro mě, že jsem se začala zajímat, co to vlastně to Kilimanjaro je, až když už myšlenka, že tam polezu, byla hluboko v mé hlavě. Jinak bych se asi nikdy nerozhodla. Kromě očividného faktu, že ten kopec je celkem vysoký, jsem se dozvěděla věci jako, že budeme procházet několika klimatickými pásmy, že s přibývajíci metry směrem nahoru bude ubývat vzduch a je dost možné, že budeme trpět akutní horskou nemocí (která může být v extrémních případech fatální), že na vrchol polezeme ve tmě, zimě (kolem minus pětadvaceti)a dost možná i sněhu. Kromě těchto pochoutek bylo třeba udělat rozhodnutí ohledně kterou cestu nahoru si vybereme (je celkem asi šest, sedm možností), kterou agenturu si vybereme, jak tam poletíme, kdy tam poletíme, jaké oblečení budeme potřebovat, jaká očkování, kolik peněz, jaká visa, kolik nás pojede, kde a jak můžeme nakontaktovat a přibrat víc lidí... Seznam je nekonečný.

Nutno podotknout, že od mého prvního rozhodnutí, že do toho jdu, se několik věcí změnilo. Jednak se náš týdenní pobyt pro výstup na Kili změnil v třítýdenní "dobrodružnou dovolenou". Jeden z nás - Paul tvrdí, že jsem to byla já, já tvrdím, že to byl Paul - navrhl, že když už teda budeme v Africe, že bychom zrovna mohli také jet na safari. Ten druhý (tedy nejspíš já) na to zřejmě kývl, protože od té chvíle jsme už ani o výletu bez safari neuvažovali. No a já pak ještě navrhla (jen ze zvědavosti, jak bude Paul reagovat), že bychom teda mohli ještě zaskočit na Zanzibar, že po takové štrece si zasloužíme trošku lenošení u moře? Když už teda budeme v Africe...

Dva týdny navíc ovšem taky znamenaly větší rozpočet a původní částka dvou tisíc se teď navýšila na přibližně tři a půl. Bez letenek. Raději jsem o tom moc nepřemýšlela...

V té době jsme byli čtyři členové expedice. Paul a jeho kamarád Lee, já a můj kamarád Clive. Lee se nenápadně a tiše z týmu vypařil, aniž bychom si pořádně všimli jak a proč, začátkem ledna 2010. Clive bohužel vypadl z týmu už v září roku minulého, a to díky jeho nejisté budoucnosti v jeho současné práci. Takže jsme nakonec zůstali s Paulem sami dva, což samozřejmě také krapet navýšilo náklady. I tak jsme ale byli rozhodnuti, že do konce ledna 2010 zaplatíme zálohu a koupíme letenky.

Během těch pár měsíců jsme nekonečný seznam rozhodnutí snížili na polovinu - na Kilimanjaro polezeme cestou Rongai, bude to v září 2010, pak týden strávíme na safari a poté několik dnů prolenošíme na Zanzibaru. Vybrali jsme agenturu ATR (Africa Travel Resource, http://www.africatravelresource.com/), která má velmi dobrou pověst a která taky velmi svižně a nadšeně reagovala na všechny naše dotazy a žádosti. Nejsou nejlevnější, ale když vybíráte agenturu, je také třeba brát v úvahu věci jako, jak se reprezentanti agentury chovají k portýrům na Kilimanjaru, jaké mají zkušenosti s podobnými výpravami atd. A v lednu jsme vyplázli prvních pár tisíc liber...