To byl nápad!

To byl tedy nápad. Lézt po kopcích. Alespoň tak to vypadalo, když mi kamarád a kolega z práce Paul jen tak mimochodem oznámil, že chce vylézt na Kilimanjaro. Tenkrát mi to ještě nic neříkalo, já měla za pár týdnů běžet maraton v Edinburghu, každý máme nějaké své osobní cíle, že... To bylo začátkem roku 2009.

Přípravy na maraton a zkoušku z účetnictví (oboje v květnu) mě tenkrát zaměstnávaly natolik, že jsem na Kilimanjaro docela zapomněla. Až do března. To na BBC běžel dokument o skupině známých osobností, které vylezly na Kilimanjaro pro charitativní účely (Red Nose Day - Comic Relief). Po shlédnutí tohoto filmu jsem o Kilimanjaru přestala myslet jako o kopci, se svými 5895-ti metry je to přece jenom o něco víc než jen místní kopec (kam se hrabe Sněžka). Co mě ale obrátilo úplně byly záběry východu slunce ze samého vršku. Jen těžko si dokážu představit, jak se člověk asi cítí po hodinách šlapání do prudkého kopce, ve tmě, v zimě, silném větru a možná i sněhu, ale ten pocit, když stane nahoře a celý svět pod ním se probouzí do nového dne, když se ho dotknou první paprsky vycházejícího slunce - to musí být něco úžasného. V té chvíli jsem tak nějak zatoužila něco takového pocítit.

Samozřejmě nic není tak jednoduché. Ten večer jsme si s Paulem posílali SMSky - on sledoval ten samý program a byl dávno rozhodnutý, že prostě do Afriky pojede. Já jsem projevila zájem, ale Paul mě celkem rychle schladil, když mi řekl, že předběžný rozpočet na týdenní "výlet" bude kolem dvou tisíc liber. Tak na viděnou, Kilimanjaro. Jak bych asi zvládla ušetřit tolik peněz?

Naštěstí (nebo naneštěstí, to se ještě uvidí...) Paul o tom v práci nepřestal blábolit, takže mě nakonec nepřímo donutil sednout si a propočítat, jak a kolik peněz bude třeba. Navíc mi to v hlavě pořád šrotovalo a samozřejmě to je výzva, které se nedá odolat...

A tak jsem se v květnu minulého roku rozhodla, že polezu s Paulem, ať to stojí, co to stojí.