Po nějaké době se konečně dostávám k tomu, abych pořádně dopsala zážitek z Afriky. Omlouvám se tímto všem, kteří čekali na pokračování. Děkuji za jejich trpělivost :-).
Pátek 24. září 2010
Poslední ráno na Kilimanjaru! Venku sotva svítá a je velice chladno. Průvodci nás budí brzy, protože před sebou máme dlouhou cestu dolů. Dostáváme náš poslední čaj, naše poslední lavory s horkou vodou a následuje poslední společná snídaně. Všichni vypadají odpočatě a konverzace je poněkud uvolněnější než před pár dny. Skoro se nám nechce stan opustit, ale venku už jsou shromážděni všichni průvodci a nosiči a všichni čekají na nás, aby mohla začít "tipping ceremony" - malá slavnost, při které se předává nosičům "spropitné", poděkování za to, jak se o nás celý výlet starali. A tak tedy opouštíme náš jídelní stan. Naposledy.
Celé shromáždění všech nosičů a průvodců nám nejdřív zpívá několik tanzanských písní (včetně
hymny) a Jason a Nilam pak přednesou za nás všechny krátkou děkovnou řeč a předávají peníze hlavnímu průvodci. Tímto se s nimi oficiálně loučíme. Zbývá jen dobalit tábor a pak se nosiči vydají ne cestu zpátky a do svých domovů.
I my se vydáváme na cestu dolů, jde s námi několik průvodců, ale v podstatě jich už není zase až tak potřeba. Cesta dolů je jen jedna, není možné zabloudit. Tato trasa se také používá pro výstup nahoru, jmenuje se Marangu Route a je považována za nejlehčí. Je až neuvěřitelné, kolik lidí najednou potkáváme. Za posledních pár dnů jsme se setkávali pouze s dvěma dalšími skupinami, které šly Rongai stejně jako my, a tady jsme najednou jakoby uprostřed Londýna. Cesta dolů sice ubíhá velice rychle, ale musíme ujít dvojnásobek toho, co jsme normálně šli nahoru. Všem, kteří jdou nahoru přejeme hodně štěstí. Tak trošku jim závidím... mají výstup na Kibo stále před sebou...
Po pár hodinách nadšení z výpravy dolů opadá, cesta je krkolomná a na šlapaní dolů naprosto děsná. Celá naše skupinka se rozdělila do maličkých pod-skupinek, někteří jsou už dávno míle vepředu, další se pomalu táhnou kdesi vzadu. Máme jednu větší přestávku na Mandara Point, místo, které se nachází v oblasti deštného lesa. Kameny, skály a prach jsou daleko za námi, teď je kolem nás plno zeleně, stromů, exotických květin. Sem tam se na stromech mihne opice (colobus monkey). Mandara Point je mimo jiné oblíbeným místem pro ty, kteří milují coca colu. Je možné ji zde zakoupit v kiosku.
Druhá část cesty vede lesem a k Marangu Gate - hlavní bráně národního parku - to jsou asi tři hodiny. Já už se plazím více meně automaticky. Jsem docela unavená, ale šťastná, že se mi konečně podařilo poslat pár SMSek a oznámit rodině a několika známým, že jsme úspěšně zdolali Kibo a jsme v pořádku. Až do Mandara Point jsem neměla signál. A pak je taky před námi vidina dnešního večera, v hotelu, s pořádným jídlem a pivem!
Marangu Gate je místo, kde se před vstupem do Kilimanjaro národního parku musíte registrovat a při návratu odregistrovat. Pro nás je hlavně místem smíšených pocitů. Projdete bránou a jste venku z parku. Konec. Tečka. Už nestojíte na Kilimanjaru. Zapíšete se do knihy a oficiálně jste opustili Kilimanjaro. To je ta smutná zpráva. Zatímco správce parku vystavuje Certifikát o zdolání Kiba - buď Gilman´s Point nebo Uhuru - zajdete do suvenýrového obchodu, kde nejdřív koupíte pivo a pak si ho notnou dobu vychutnáváte. A to je úžasný pocit. Už se nemusíte vláčet prachem, už se nebudete muset oplachovat v lavoru a přemýšlet, jak nejefektivněji využít tu trochu vody. Přitom vás ale kdesi vzadu hlavy dráždí maličký hlásek - "Znamená to, že už se nikdy nechceš vrátit?"
V tuto chvíli ale tuto myšlenku nerozvíjím. Po notném odpočinku nás Niagara guy popohání, abychom nastoupili do autobusu, který nás nejprve vezme do hotelu Kilimanjaro Mountain Resort, odkud si vyzvedáváme svoje zavazadla (také se tu znovu setkáváme s tajemným uprchlíkem Garym) a pak všichni pokračujeme dvouhodinovou jízdu do Arushy, do Moivaro Lodge. Po příjezdu se shodneme, že nejdřív potřebujeme pořádnou sprchu, ale něco po osmé večerní se sejdeme v baru (kromě tajemného Garyho). A takhle to vypadalo:
Večer velice příjemně ubíhá, k večeři si objednáváme burger s hranolkama, pijeme africké pivo... Také si předáváme Certifikáty a znovu prožíváme zážitky z uplynulého týdne - pro někoho velice příjemné, pro někoho méně. Sonja má problémy s palcem u nohy, Jason se všemi prsty na chodidlech. Denise už je úplně v pořádku a může zase normálně jíst. Všichni se usmíváme a je nám spolu fajn. Zítra ráno každý z nás jde jinou cestou - já a Paul jedeme na safari, Jason, Ryan, Nilam a Salma odlétají na Zanzibar, Katherine zůstává v hotelu a později pojede na letiště vyzvednout svého manžela, s kterým pak stráví dva týdny na safari. Sonja, Nadia a Denise se vrací do Británie. To je ale až zítra, dnes večer jsme tu ještě všichni spolu a vzpomínáme na kouzelné Kilimanjaro.
Žádné komentáře:
Okomentovat