První, co mě napadá, když konečně stojíme na Gilman´s Point, je - nikde tu není žádný sníh. V dálce je sice možné vidět jeden z ledovců, ale jinak jsou kolem nás jen skály, kameny, prach a písek. Slunce se pomalu šplhá nahoru na nebe a začíná být celkem teplo. My se tu ale na chvíli posadíme a vychutnáme si pocit, že jsme skoro v cíli. Průvodci nám nalévají horký čaj. Vzduch je krásně čistý a čerstvý. Je nás tu pět - já, Paul, Nilam, Salma a Nadja. Zbytek zatím nedorazil. My, co tu spolu sedíme a pijeme čaj, se cítíme dobře. Žádné problémy s dýcháním, žádné bolesti hlavy nebo halucinace. Všichni se rozhodneme jít dál.
Podle průvodce nás do 5895-ti metrů čeká asi hodina až hodina a půl chůze. Přitom před námi vidíme celou cestu kolem kráteru až na Uhuru Peak. Nezdá se být tak daleko, ale hned jak vyrazíme, je nám jasné proč. Jít můžeme jen velice pomalu. Jednak na nás tlačí fakt, že jsme tak vysoko, jednak začíná být teplo a my jsme všichni ještě pořád nabaleni v několika vrstvách oblečení. Vede nás Robbie; sem tam nás nechá odpočinout, ale ne na dlouho. Bylo by jednoduché zůstat tam jen tak sedět třeba celý den! Já opět bojuju s nedostatkem spánku. Oči se mi zavírají a doslova visím na hůlkách, zvedám je automaticky jako robot. V jednu chvíli si chci jenom sednout a spát. Naštěstí mě nikdo nenechá a tak pokračujeme dál.
Proti nám jdou lidé, kteří se vracejí z Uhuru Peak. Proč nikdo z nich nevypadá unaveně? Proč se všichni usmívají? Jejich povzbudivá slova na nás mají jen málo účinku, přestože bychom měli být velice blízko cíle, cíl se stále zdá být daleko. A to ještě nevíme, že nás těsně před stanutím na vrcholku čeká jeden malý kopeček. V tuto chvíli jsou veškeré pohyby automatické, všichni pokračujeme, jako bychom měli zapnutého autopilota. Na chvilku se zastavíme, abychom se mohli zbavit některého oblečení a doplnit energii. Já mám děsný hlad, ale jsem schopná snít jenom čokoládu, představa, že bych měla žvýkat energetickou tyčinku, je nepředstavitelně namáhavá. A pak jdeme dál.
A nakonec jsme tam. Uhuru peak a jeho dřevěný ukazatel si tam jen tak stojí, na konci cesty. Kolem nás jsou v dálce ledovce, ale my v tuto chvíli vnímáme jen jedno. Ten pocit, že jsme došli do cíle. V tu chvíli jako by někdo do mě vliv čerstvou sílu. Veškerá únava je tatam, cítím se skvěle, dýchá se mi skvěle a jenom se přiblble usmívám. Jsme tady!!! Všichni se fotíme, smějeme se, objímáme se a zase se fotíme. A slunce svítí. Jaký je to krásný den!
Vůbec by nevadilo, kdybychom tu mohli zůstat celý den, ale průvodci nám davají přibližně deset minut. Poté se musíme co nejrychleji vrátit dolů. Je zvláštní, že nikdo z nás nemá žádné problémy s dýcháním nebo s čímkoliv jiným a přesto musíme zpět. Pak si ale uvědomíme, že nás čekají minimálně tři hodiny do kempu a další tři hodiny do večerního kempu. A tak se loučíme s Uhuru peak a opouštíme střechu Afriky.
Chůze dolů se zdá být celkem rychlá, jakýkoliv malý kopeček nás ale stále zadýchává a vrací nás do reality. Stále ještě jsme ve vysoké výšce. Ke Gilman´s Point se vracíme stejnou cestou, poté sešplháváme nepříjemné kameny a někde kolem Jamaica Rocks se odchylujeme od původní cesty a před námi je strmý kopec dolů, svah plný sutiny a malých kamínků. Daleko pod námi jsou vidět Kibo Huts, kemp, kde nás čeká oběd. Máme dvě možnosti. Buď můžeme pomaličku scházet po straně svahu, v únavných cikcakách a tímto způsobem strávit možná až dvě, tři hodiny sestup dolů. Nebo se může klouzat! Klouzání po sutině se zdá být velice rychlý (a jakkoliv divně to zní, i bezpečný) způsob cestování dolů a tak se rozhodnu to zkusit. A je to tak. Klouzání je rychlé, ale také nesmírně namáhavé. Po tolika hodinách chození, co máme za sebou, tohle není zase tak úplně legrace. Vidina oběda mě ale žene dál. Na čokoládě se dlouho přežít nedá...!
Do kempu se dostáváme kolem jedné odpoledne, je velice větrno, ale příjemně teplo. Na pár minut si jenom sedneme do stanu a koukáme nikam, ten pocit je úžasný. Před pár hodinami jsme stáli na vršku Kilimanjara... Jsme špinaví, celí zaprášení, unavení, hladoví a ospalí, ale ten báječný pocit je tu s námi. A neskutečná vděčnost, že jsme měli tu možnost dojít až na vršek a dostat se v pořádku zpátky.
U oběda se scházíme - skoro všichni. Sonja se bohužel v pěti tisíci metrech musela vrátit, protože začala mít halucinace a nechtěla pokračovat dál. Ráno se pak s jedním z průvodců vydala do našeho dnešního nočního kempu. A samozřejmě chybí Gary, který se vypařil už o půlnoci. Podle všeho se na poslední chvíli rozhodl, že nepoleze a trval na tom, že se chce vrátit zpátky do Marangu ještě v noci!! Kromě nás pěti se na Uhuru Peak dostala ještě Katherine. Jason, Ryan a Denise došli na Gilman´s Point a poté se rozhodli vrátit dolů. Já osobně před nimi smekám, protože Denise a Ryan šli víceméně na prázdný žaludek a Jason měl problémy s chodidly - přesto všechno to zvládli až tak daleko.
Po obědě chvíli odpočíváme a pak nás průvodci ženou do našeho posledního kempu, Horombo Huts (3700m). Protože jsme vyrazili relativně pozdě, do kempu přicházíme po setmění. Znovu se setkáváme se Sonjou, která tu strávila celý den. Naše poslední večeře se nese ve veselé náladě, přesto se rozcházíme brzy do stanů. Poprvé za celý týden spím jako zabitá!
Žádné komentáře:
Okomentovat