Čtvrtek 23. září 2010, 23 hodin
"Hello", ozve se zvenku kolem jedenácté hodiny v noci. Není třeba mě budit, protože jsem stejně vzhůru. Nedostatek spánku je sice protivný, ale v tuhle chvíli se cítím nabitá energií nebo spíš vzrušením z nadcházejících několika hodin. Paul se pomalu probouzí. Jsme v 4700 metrech a pouhé vysoukání se ze spacáku je dřina, která způsobuje, že dýcháme jak po doběhnutí maratonu. Pomalu na sebe navlékám jednotlivé vrstvy - jedny slabé ponožky, jedny silné ponožky, thermolegíny, trekkingové kalhoty slabé, trekkingové kalhoty teplé a navrch nepromokavé kalhoty. Na horní část těla navlékám thermotriko s dlouhým rukávem, další technické triko s dlouhým rukávem, dvě fleesové mikiny a nepromokavou a větruvzdornou bundu. Na hlavě mám kuklu, teplou čelenku speciálně tvarovanou kolem uší a teplou čepici, navršku sedí baterka. Ruce mi chrání hedvábné pod-rukavice a teplé lyžařské rukavice. Dohromady to vypadá nějak takhle:
Ještě než vylezu se stanu, mám maličký problém s mým batohem. Vypadá to, že se mi urval jeden z ramenových řemenů. Nejdřív panikařím, pak přemýšlím jak a čím řemen sešít. Naštěstí můj mozek ještě úplně nezamrzl a po bližším zkoumání zjišťuju, že se řemen jenom vyvlékl. Pro jistotu na něj po navléknutí připínám několik špendlíků. Můžeme vyrazit na "snídani"!
Venku je tma (přestože tam někde nad námi je měsíc v úplňku) a zima. Není to ale zima tak strašná, jak jsme si představovali (a na jakou jsme byli připraveni). Pomalu se vlečeme do jídelního stanu, kde máme ovesnou kaši a ovoce, následuje tabletka Diamoxu a na cestu dostáváme nezbytnou čokoládu. Sonja je tou dobou už dávno na cestě. Chybí ale další z nás. Gary. Dozvídáme se, že Gary opustil kemp, ale žádné další informace nikdo nesděluje a upřímně řečeno, můj mozek se v tuto chvíli ani zničehonic zmizelým Garym zabývat nechce. Později se dozvídáme, že se Gary na poslední chvíli rozhodl vzdát se byť jenom pokusu vylézt nahoru (prý kvůli bolestem hlavy) a vyžádal si návrat do hotelu (uprostřed noci a bez jakéhokoliv rozloučení s námi...)
Teď je ale před námi jeden velice zajímavý kopec, tak už vyražme na cestu! A taky vyrážíme. Velice pomalu, jeden za druhým. Před námi jsou další skupiny, vidíme jen světélka jejich baterek. Terén je celkem příjemný, cesta je pokryta sutinou a malými kameny, jde se nám lehce a nemusíme v podstatě vůbec zvedat kolena. Dýchá se mi dobře, vzduch je velice ostrý, čerstvý. Při chůzi používám hůlky, ale v tuto chvíli mi pomáhají spíše mentálně, chůze není tak náročná. Cesta je zpočátku přímá do mírného kopce, ale jakmile se stane příliš strmou, začínáme chodit cikcak. Některé úseky jsou krátké, některé jsou příliš dlouhé, alespoň se to tak zdá. Teče mi z nosu, ale dostat se ke kapesníku je namáhavé a složité - vyvléknout ruku z hůlek, přidržovat si hůlku v druhé ruce, sundat si rukavici, neztratit rukavici (sehnutí na zem je příliš náročné na dýchání), rozepnout kapsu bundy, vytáhnout kapesník, vysmrkat se, strčit kapesník do kapsy a neztratit ho, zapnout kapsu, natáhnout rukavici, navléknout ruku do hůlky. A dvě vteřiny po tomto procesu mi opět teče...
V první fázi jdeme všichni pohromadě, vede nás Obote. Občas si dáme přestávku, abychom mohli doplnit tekutiny a energii. Hned při první přestávce zjišťuji, že moje Camelbaková hadice je zamrzlá, přestože je plně izolovaná. Paul má podobný problém, ale rychle nachází účinné řešení, když hadici protáhne pod jeho bundu. Já to s mým modelem Camelbaku udělat nemůžu. Mám ale naštěstí půl litru vody v plastikové láhvi z našeho posledního hotelu (já věděla, proč jsem se s ní celou dobu tahala :)) a hurá, nezamrzlou. Pokračujeme v naší cestě. Mám problémy neusnout. Můj nedostatek spánku se konečně projevuje. Víčka mi padají a hlavou mi bleskne myšlenka, jak trapné by to bylo, kdybych usnula a upadla... Soustředím se na hůlky a téměř násilně nutím víčka mých očí zůstat otevřená. Dochází mi, že necítím prsty u nohou. Pár dalších lidí potvrzuje to samé. Jsem trošku překvapená, protože moje ponožky jsou speciálně určené pro tento typ treku. Snažím se prsty rozcvičovat a tím pádem zahřát a toto mi také pomáhá neusnout.
Vůbec nemám představu, jak dlouho už jdeme. Naše skupina se rozdělila na dvě, Jason, Ryan, Katherine a Denise zůstávají pozadu. Někdo zmínil, že viděl Sonju na cestě dolů - to by znamenalo, že její výstup byl neúspěšný... Stále cvičím prsty a po několika minutách nebo hodinách, kdo ví, se konečně zahřívají. Míjíme nápis, který nám říká, že jsme právě dosáhli 5000m. Za několik dalších desítek minut jsme u konce první části cesty, u jeskyně Hanse Meyera v 5100m (Hans Meyer byl německý geolog, který jako první Evropan vystoupil na Kibo vršek Kilimanjara). Na chvilku si můžeme oddechnout, napít, najíst. Přestávky jsou krátké, abychom příliš nevychladli. Cesta pokračuje stejnými cikcaky jako dosud. Když se podívám nahoru, vidím vršek, kam se máme dostat, stále se zdá být velice daleko.
Druhým důležitým bodem je zastávka u Jamaica Rocks ve výšce 5500m. Na obzoru je vidět světlo, pomaličku začíná svítat. To znamená, že je přibližně šest hodin ráno. To také znamená, že jsme relativně blízko Gilman´s Point, nižšího vrcholku. Přicházející východ slunce jakoby do mě nalil novou sílu. Opět si ale uvědomuju, že necítím prsty u nohou a znovu začínám prsty cvičit. Tentokrát to trvá mnohem déle, moje chodidla jsou parádně ztuhlá. Úsek mezi Jamaica Rocks a Gilman´s Point je ale velice náročný. Stále víceméně pokračujeme cikcak, cesta je ale plná kamenů a skal, jsme nuceni zvedat kolena a chvílema i se "hrabat" - po šesti hodinách únavné chůze se toto zdá být neuvěřitelně těžké. Jsme ale skoro nahoře a slunce vychází. Obote nás zastaví a nařídí, abychom se namazali krémem proti slunci. Za pár minut bude slunce velice silné a nebezpečné.
A potom se opět šplháme a hrabeme nahoru, abychom konečně stanuli v 5681m, na Gilman´s Point:
(pokračování k Uhuru peak příště...)
Žádné komentáře:
Okomentovat