Den 3 - Až se mi zatočila hlava!

Středa, 22. září 2010

Třetí den je relativně krátký, co se týče chození, jinak je ale plný významných událostí. Za prvé mám svátek! V UK se svátky ale neslaví, takže nikdo vlastně ani nemá šajnu, že je pro mě tento den maličko slavnostní. Dodatečně děkuji všem, kdo si vzpomněli!

Dnešní ráno je naprosto kouzelné. Není zrovna nejtepleji, ale pohled na mraky pod námi a vycházející slunce mi bere dech stejně jako pohled na Kibo včera v noci. Tohle v Coventry ani v Hronově nikdy neuvidím.

Oficiálně vstáváme v sedm a než kolem deváté hodiny vyrážíme, projdeme si každodenní rituál - čaj nebo kafe do stanu, teplá voda v zelených mísách, balení, snídaně, doplnění vody. Naším dnešním průvodcem je Obote.

Naším cílem je dnes dostat se do výšky 4300m, kde leží náš kemp, na úpatí Mawenzi. Vidíme v podstatě celou cestu před námi - nahoru, nahoru, nahoru. Jdeme naším již nacvičeným pomalým tempem, ale cesta je plná kamenů a já při každé možné příležitostí škobrtám a narážím do nich. Jsem vděčná za svoje super pevné boty, které mě ochraňují před ztrátou palců. Obote nás nechá sem tam odpočinout a doplnit zásoby energie, případně je třeba odběhnout si za skálu a odeslat email. Sonja je velice unavená a v jednu chvíli dostává panický záchvat. Dýcháme spolu hluboké vdechy a výdechy a za chvilku je zase v pořádku. Denise má stále bolesti hlavy.

Včera večer jsme u večeře měli první debatu ohledně Diamoxu. Vzít či nevzít? Diamox se používá pro léčbu symptomů altitudní nemoci. Pokud nezabere, jediným dalších řešením je vrátit se do nižší výšky. Proto průvodci nejsou dvakrát nadšeni, pokud se rozhodnete brát Diamox preventativně. Lehká bolest hlavy je relativně normální symptom toho, že se aklimatizujete a první krok je vyčkat, zda se zlepší nebo zhorší. Není vhodné brát ihned Paracetamol nebo jakýkoliv jiný prášek proti bolesti, protože ten pak maskuje další příznaky altitudní nemoci. Denise si na radu průvodce vzala prášek až včera večer a ráno se cítila dobře, nicméně během dne se jí bolest vrátila a byl jí doporučen Diamox. Ostatní jsme se shodli na tom, že uvidíme, jak zvládneme dnešní den a aklimatizační procházku po obědě a podle toho se rozhodneme, jestli začít s Diamoxem nebo ne.

Mou druhou významnou událostí dne je moje první bolest hlavy. Nic vážného, dlouho cítím jenom tlak na zadní straně hlavy, jinak žádné další problémy. Jakmile jsme ale překročíme výšku 4000m, tlak se pomaličku zvyšuje a mění se v tepání a posléze v bušení. Cesta je stále strmá a více a více kamenitá, ale podle Oboteho jsme relativně blízko kempu, kde na nás bude čekat oběd. Ryan nevypadá moc dobře, je bledý, ale říká, že je jenom unavený. Paul se zdá být v pořádku, dal si na svůj kotník stahovací obvaz a chodí v pohodě. Sonja se cítí lépe, jeden z dalších průvodců jí pomáhá s batohem. Pomaličku se všichni doplazíme do kempu, je něco kolem půl jedné odpoledne.

Kemp je v údolíčku pod Mawenzi. Napravo vidíme pověstné "zelené jezero" - stojatá voda je pokryta zeleným "humusem". K našemu hororu vidíme několik nosičů, jak se snaží zpod humusu nabrat vodu! Obote nás později ujišťujě, že naše voda je donesena ze zdrojů našeho včerejšího kempu. Uff.

Plán pro odpoledne je následující - oběd, pak máme hodinku na odpočinek a poté se půjdeme projít nahoru do 4600m, abychom se zase o něco více aklimatizovali. Moje bolest hlavy neustává, tak si po obědě beru Paracetamol a od dnešního večera mám v plánu začít brát Diamox. Aklimatizační procházka nás vede nahoru na jeden z hřebenů Mawenzi. Cesta je většinou jen kameny a písek, které jsou později nahrazeny pořádnými kameny a skalami. Pohled z vršku je ale neuvěřitelný. Nalevo pod námi je kemp a nad námi se tyčí Mawenzi. Na druhé straně je Kibo, tak blízko, ale přitom tak daleko. Zítra budeme pochodovat údolím mezi Mawenzi a Kibo. Vidíme cestičku, která nás zavede až do posledního tábora před konečným výstupem. Zdá se být neuvěřitelné, že celou tu dálku máme zítra zvládnout během asi čtyř hodin!

Aklimatizační procházka trvá asi dvě hodinky, poté se vracíme dolů do 4300m. Čeká nás večeře. Po západu slunce je velice chladno a nálada v jídelním stanu poněkud vázne. Přestože jsou všichni krapet veselejší než po včerejší velice dlouhém dni, začínají na nás dopadat drobné nepříjemné detaily. Někteří z nás nemají chuť k jídlu. Většina z nás si už prožila nějakou tu bolest hlavy. Někteří z nás se neumějí vypořádat s chladným prostředím. Moje hlava je už klidnější, i když stále cítím slaboučký tlaku vzadu. Po večeři si ale beru Diamox. To je moje třetí významná událost dne. Další je fakt, že si začínám uvědomovat, jak mě řidší vzduch ovlivňuje. Poprvé si toho všimnu, když jdu na toaletu a jak si sedám, prudký tlak se mi hrne ze zadu hlavy do čela. Jednu vteřinu mám strach, že omdlím. Závrať je ale pryč stejně rychle, jak se objevila. Dochází mi, že odteď je třeba všechno dělat pomaleji.

Noc je opět velice větrná a pro některé z nás velice nepříjemná. Denise celou noc prozvracela. Mně se sice relativně brzy podařilo usnout, ale pořád jsem se probouzela díky potřebě jít odeslat email. Jedním z vedlejších účinků Diamoxu je potřeba vyprazdňovat močový měchýř a já měla možnost si to vyzkoušet hned třikrát. Problém je, že tím pádem Diamox způsobuje dehydrataci a proto musíte pít více než normálně a tím pádem pak zase více a více chodíte na záchod. Pokaždé, když se probudím, tak se modlím, aby to nebylo tak akutní, abych musela vstát, ale bohužel moje prosby nejsou vyslyšeny. Následující proces patří mezi můj nejhorší zážitek celého výletu - vylézt z teplého spacáku a co nejrychleji se obléknout, protože mimo spacák je děsná zima. Vylézt ze stanu. Venku je samozřejme tma, baterka je nutností. Jen vylezu ze stanu, musím chvíli jenom stát a uklidnit svůj dech. Potom se opatrně proplétám mezi stany. Toaletní stan naštěstí není daleko, hlavně si pamatovat, že všechno je třeba dělat pomalu. Cesta zpátky do stanu, svléknout se a pak asi pět minut ležím a můj dech je rychlý jako bych právě uběhla deset kilometrů. Neodvážím se napít, i když cítím žízeň. Celým procesem projdu za noc ještě dvakrát. Kupodivu jsem ale celkově spala lépe než poslední dvě noci a ráno se cítím svěží.