Den 2 - Kibo! Jaká nádhera!

Úterý 21. září 2010

Ráno v šest hodin nás jeden z průvodců probudí hlubokým "Hello" a přináší nám horký čaj nebo kafe. Po chvíli také dorazí dvě zelené mísy s horkou vodou. Hmmm, není to pohoda? Moc jsem toho v noci nenaspala, ale cítím se dobře a jsem velice optimistická. Venku se pomaličku začínají ostatní probouzet k životu a jeden po druhém se shromažďujeme u stolu s lavičkami a popíjíme ranní čaj. Slunce se objevuje na obzoru a heuréka!!! Za námi se v pozadí hrdě tyčí Kibo!

Zdá se být tak daleko, ale jsou to jenom tři další dny, kdy budeme stát na jeho vršku. Pocit, který jsem v tu chvíli měla byl velice silný, ale příjemný, veškerý strach a panika z neúspěchu se rozplynuly v ranním slunci.

Snídaně byla vydatná (vajíčka, slanina, ovesná kaše, chleba), k tomu výběr másla, arašídového másla nebo jamu, čaj, kafe nebo horká čokoláda. Skoro jako v Sheratonu! Není ale čas moc se vybavovat, náš dnešní průvodce Robert chce, abychom vyrazili co nejdříve. Než odejdeme, každému z nás nosiči doplní zásoby vody (voda je již ošetřená, my ji ale pro jistotu ošetříme ještě jednou navíc). Zatímco pomaličku vyrážíme, nosiči začínají balit stany a připravovat se k dalšímu přesunu.

Náš průvodce Robbie:

Cesta z kempu se pomaličku vinula směr "nahoru", ale přesně jak říkal Salomon, nebyla až zase tak strmá. Příjemná procházka, nebýt toho všudypřítomného prachu. Floru tvoří věsměs nízké keře a cesta se stává více a více kamenitou čím déle jdeme. Kibo je tu ale celou dobu a dělá nám společnost. Je nemožné ho ignorovat, je neustálou připomínkou cíle naší výpravy. Z druhé strany na nás vykukuje další z vrcholu Kilimanjara (ten nižší), Mawenzi. V rámci naší aklimatizace naše cesta v první řadě vede k Mawenzi, odkud pak budeme pokračovat ke Kibo.

Po přibližně čtyřech hodinách se dostáváme do kempu Second Cave, kde nás čeká oběd (mrkvová polévka, avokádový salát, banán a čokoláda). Kemp leží v 3500m. Další část cesty nás povede až do 3750m, ale kemp, kde budeme přenocovat se nachází v 3600m. Zatím se všichni cítíme celkem dobře, Denise zmínila lehkou bolest hlavy, ale to je vše. Přestože se někteří z nás cítí unaveni po první túře dne, stále jsme všichni veselí a optimističtí. Naše zásoby vody jsou doplněny a po obědě pokračujeme dál. Cesta je kamenitá a místy krapet strmá, ale pomalé tempo chůze pomáhá lépe snášet nerovnost terénu. Dosud bylo počasí velice příjemné, sluníčko a lehký a příjemný vánek, odpoledne se ale trošku ochladí a slunce se častěji schovává za mraky. Únava se ukazuje častěji a častěji a je obtížnější zdolávat kameny na cestě. Paul na jednom z nich uklouzne a maličko si vyvrtne kotník. Trvá ale na tom, že počká do kempu, kde si ho zpevní obvazem.

Do kempu dorazíme v pozdní odpoledne. Odtud je nádherný výhled na Mawenzi přímo před námi a napravo od nás je Kibo. Terén kempu je velmi kamenitý a náš stan je postaven na svahu. Jsem zvědavá, jak mi toto pomůže spát, hehe. Atmosféra u večeře je trošičku napjatá. Někteří si stěžují na únavu, po setmění si další stěžují na zimu. Někteří mají bolesti hlavy. Paul je jeden z nich, ale není si jistý, jestli je bolest způsobena řídnoucím vzduchem nebo proto, že celý den chodil na slunci bez pokrývky hlavy. Já se stále cítím skvěle, unavena jen trošičku, ale žádné bolesti - ani hlavy, ani svalové. Vděčně v duchu děkuji svým strážným andělům.

Po večeři se moc dlouho nikdo ve stanu nezdržuje, venku se zdá být velice chladno a všichni se těší do spacích pytlů. Já jdu ještě před spaním poslat e-mail. Cestou zpátky ke stanu se mi málem zastaví srdce při pohledu přede mnou. Je jasná (a proto velice chladná) noc, měsíc je téměř v úplňku a přímo přede mnou je Kibo ve své plné nádheře, ledovce jasně svítící do noci. Stojím tam jak uhranutá, je mi zima, ale nemůžu se od toho pohledu odtrhnout. Jsem vděčná Jasonovi, kterému se podařil tuto scénu vyfotit, přestože obrázek nedokáže úplně přesně zachytit to, jak to skutečně vypadalo.

Noc je velice větrná, chvílema mám strach, že náš stan a my s ním, odletíme směr Kenya. Stejně jako předchozí noc toho moc nenaspím. Můj problém se spaním je poněkud zhoršený faktem, že spím směrem dolů a neustále se posunuju a také tím, že musím chodit posílat emaily. A to ani moc v noci nepiju (přestože jsme stále připomínáni, že musíme pít co nejvíce). Nicméně ráno se opět cítím ok, připravena na další túru.