Den 4 - Co máte v plánu pro dnešní večer?

Čtvrtek 23. září, 2010

Já nevím, jak vy, já mám v plánu vylézt na nejvyšší horu Afriky!!!

Ráno jsme vzbuzeni v šest hodin, venku je ještě šero. A zima. A vítr. Denise je stále špatně a není schopná jíst. Ryan také nemá chuť k jídlu. Moje bolest hlavy je pryč, žádné další problémy. Neustále se napomínám - pomalu, pomalu. Po snídani další Diamox (spolu s prášky proti malarii, které bereme každý den už od dvou dnů před příjezdem do Afriky). Paul je stejně v pohodě jako já, jeho kotník se zdá být jakž takž v pořádku.

Vyrážíme kolem osmé. Slunce pálí, ale přitom je relativně chladno (díky větru). Nejdříve šplháme nahoru do kopce, abychom se dostali ven z údolí pod Mawenzi. Sotva se dostaneme nahoru, cítím podivnou pálivou bolest na hřbetech mých rukou. Stačilo deset minut na slunci (používám hole, takže moje ruce byly na přímém slunci celou dobu), abych se parádně spálila. Ihned se mažu opalovacím krémem (přestože je už krapet pozdě) a o chvilku později si navlékám hedvábné rukavice, protože vítr kolem nás pěkně zesílil a najednou mi je na ruce zima. Sestupujeme opět do údolí a čeká nás dlouhá, dlouhá, dlouhá cesta - většinou po rovince. Slunce pálí, vítr je silný a vlezlý a mně se chce spát. Tenhle úsek je velice nudný a demotivační. Vidíme před sebou cíl cesty, ale nezdá se, že by se přibližoval. Kibo se před námi tyčí v plné kráse, je větší a větší, pozorujeme ho s posvátným obdivem.

Pomalu se ploužíme po písečné cestě, sem tam překračujeme kameny. Fyzicky se cítím v pohodě, ale mentálně to vázne. Chci už být v kempu, chci si odpočinout a chci spát před dnešním nočním výstupem. Mám strach, že toho už moc nenaspím a nevím, jak to budu s nedostatkem spánku zvládat. Jsem ale vděčná, že můžu jít, že můžu jíst a že jsem stále při smyslech.

Těsně před vchodem do kempu (po asi šesti hodinách chůze) nás míjí čtyři nosiči, kteří nesou jednoduchá, dřevěná, zdravotní nosítka a spěchají s "nákladem" směrem dolů, pryč z hory. Náklad je osoba zabalená ve spacáku. Není vidět její obličej, nosiči mají opravdu na spěch. Podle všeho je toto oběť altitudní nemoci ve stadiu, kdy jedinou záchranou je velice rychlý sestup z hory. Uklidňuju se, že tento nešťastník je stále ještě naživu, jinak by tolik nespěchali, ne? Chabá útěcha, ale musíme zůstat optimističtí, jsme jenom pár hodin od výstupu nahoru!

Kemp je již postavený, ale nejdřív se musíme zaregistrovat. Potom máme oběd a rychlý briefing ohledně dnešního odpoledne. Je nám doporučeno, abychom se šli vyspat a za necelé tři hodiny se zase sejdeme k večeři, která se podává dříve než obvykle. U večeře pak bude další briefing. Já se po obědě snažím spát, ale nejde mi to. Možná jsem usnula na hodinku, možná ne. Nemám představu. Veškeré pohyby - nacházíme se v 4700m - jsou doprovázeny rychlým dýcháním. Nemám problém dýchat, jenom jsem nucena lapat po dechu, pokud se nekontroluju a snažím se dělat věci ve svém obvyklém tempu. Je to zvláštní pocit. Jinak se ale cítím fajn a těším se na noční túru. Těším se - to je možná trošku silný výraz - trošku se bojím, ale víc než to jsem opravdu zvědavá, jak to tam nahoře vypadá a věřím, že se nahoru dostanu v pořádku.

V půl šesté máme večeři. Všichni jsou velmi rozrušeni. Debata se stáčí kolem nočního výstupu. Denise a Ryan stále nejsou schopni jíst. Moje obavy se maličko točí kolem toho, jak a kde a jestli budu schopná v případě nutnosti někam odběhnout poslat email? Poslední dva dny jsem pila jako o závod. Obote přichází z dalšími pěti průvodci, kteří s námi půjdou nahoru. Vysvětluje, co nás čeká. Budeme vzbuzeni v jedenáct v noci. Ještě než půjdeme spát, musíme si připravit veškeré oblečení, ve kterém půjdeme, abychom se po vzbuzení nezdržovali. Následuje snídaně a o půlnoci vyrážíme. Obote radí, kolik vrstev oblečení, nahoře prý bude kolem minus osmi. Nejnižší teploty jsou očekávány mezi třetí a šestou hodinou ranní, neříká ale, kolik stupňů očekávat. Trek má několik úseků - první úsek je k Hans Meyer Cave, což je 5182m, druhý úsek končí u Jamaica Rocks (asi 5500m), následuje Gilman´s Point (5681m). Pokud se dostanete ke Gilman´s Point, oficiálně jste vylezli na vršek Kilimanjaro. Pokud se cítíte dobře, pokračujete na Uhuru Peak, což je nejvyšší bod Kilimanjara (5895m). Zní to jednoduše, ne?

Po večeři se všichni rozejdeme v podivné náladě. Snažím se spát, ale nejde to. Venku je zima, ale ticho. Dnes žádný vítr, přestože jsme v otevřené přírodě. Všechny stany okolo našeho jsou také bez hlasů, zdá se, že všichni spí. Jak jim závidím. V deset hodin slyším, jak průvodce probouzí Sonju. Protože Sonja měla s dosavadním výstupem problémy, bylo rozhodnuto, že začne dnes v noci o hodinu dříve, aby měla prostor na častější zastávky. Ještě tedy máme hodinku před tím, než průvodci probudí zbytek skupiny...