Den 1 - Pole, pole

Pondělí, 20. září 2010

Vděčná, že konečně můžu vstát a připravit se na první den našeho treku, v půl osmé ráno vyskočím z postele a dám si poslední sprchu pro příštích pět dní. S ostatními se vidíme u snídaně a pak před půl desátou na recepci, kde jsou naše hlavní ruksaky zváženy a kde si také můžeme nechat věci, které pro ten týden nepotřebujeme.

Těsně před odjezdem se s námi dají do řeči dvě paní. Jedna nám říká, že se z Kili musela vrátit hned druhý den, protože se ráno probudila slepá. Prostě a jednoduše přes noc přestala vidět. V první minutě jsem maličko panikařím, ale pak si uvědomuju, že přestože jí řekli, že šlo asi o altitudní nemoc, její problém ležel nejspíš někde jinde. Druhý den byla sotva ve třech tisíc metrech a slepota není jedním z příznaků altitudní nemoci (nikde to aspoň nikdo nezmiňuje), proto - jak jsem si logicky zdůvodnila - není důvod k obavám. Upozorňuje je nás na to - a v tomto bodě jí bezvýhradně věřím - že od prvního dne se budeme topit v prachu. Zvláštní, že jsme v našich přípravách prachu moc pozornosti nevěnovali. Člověk tak nějak všeobecně nějaký ten prach v Africe očekává, nicméně to, co jsme měli zažít, bylo trošku extrémní. Sotva se otřepu z jednoho neúspěšného příběhu, přichází druhá paní (náhodou je to sestra paní číslo jedna) a hrubým, kašlavým hlasem oznamuje, že ona se vrátila třetí den ráno, protože nezvládla onen zmiňovaný prach. Do této chvíle má problémy mluvit. Snažím se být optimistická, ale začínám mít dost těchto příběhů, naštěstí je čas pohnout zadkem.

Celá naše skupina je rozdělena do tří aut, naše je 4x4, což se ukáže být výhoda. Vyrážíme směr začátek naší cesty - Rongai. Normálně se každý, kdo vstupuje do Kilimanjaro národního parku musí registrovat na hlavní "vrátnici" v Marangu. Abychom se ale tímto nemuseli zdržovat - cesta na začátek naší cesty má trvat asi dvě a půl hodiny - jedeme přímo na začátek a tam na nás bude čekat jeden z úředníků vyslaný z Marangu a zaregistrujeme se s ním. Cesta je částečně asfaltovaná, ale časem se dostáváme do úseků, kam asfalt ještě nedorazil a tady jsme vděčni za to, že máme 4x4 vozidlo.

Kolem jedenácté ráno jsme na místě (cesta byla nakonec kratší, než jsme čekali). Čekáme, až nás zaregistrují a máme možnost vyfotit celou naši skupinu. Tady jsme:

Salma, Jason, Nilam, Nadia, Sonja, Denise, já, Ryan, Paul, Gary and Katherine.

Všichna naše zavazadla jsou tu taky, stejně jako nosiči, kteří je ponesou. Niagara guy nás představuje našemu "vysněnému týmu", rozuměj našim průvodcům. Náš hlavní průvodce je Obote a pak máme průvodce, kteří se jmenují Salomon, Robert and Dixon. Naším prvním průvodcem pro náš první trek je Salomon.

Vyrážíme kolem poledne, nacházíme se ve výšce 1900m. První úsek cesty je les, který by mohl být kterýkoliv les kdekoliv ve světě. Jdeme do kopce, ale od samého začátku nás Salomon upozorňuje, že půjdeme "pole, pole", což ve swahilštině znamená "pomalu". Hlavními podmínkami úspěšného výstupu na Kilimanjaro je dostatečný pitný režim a velmi pomalá chůze. Proto nás nutí, abych šli velice pomalu již teď. Všichni jsme dostatečně veselí a konverzace se velice brzy stočí k tématu toalety - neptejte se proč. Každopádně se od Salomona dozvídáme, že na Kilimanjaru nepoužíváme obraty jako jít na záchod, ale speciální slovní zásoba je: jít na malou = poslat e-mail; jít na velkou= stahovat soubor; potřebovat toaletu= potřebovat internetovou kavárnu. Tato slovní zásoba se ujme velice rychle!

Postupně pokračujeme kolem kukuřičných polí, kde také potkáváme místní obyvatele. Míjíme jednu velice malou vesničku. Cesta začíná být velmi prašná a všichni jsme brzy v prachu obaleni. Krátce na to vstupujeme do lesa, kde si dáváme chvíli oddech a oběd (ještě v hotelu jsme byli vybaveni před-baleným obědem, který vesměs zahrnoval sendvič, banán, brambůrky a čokoládu). V lese, kde máme oběd, se ve stromech prohánějí opice, jiné zástupce fauny jsme ale ještě nezahlédli. Cestou nás míjí první "neúspěch"; postarší pán je veden cestou dolů, je v podstatě zaklíněný mezi dvěma průvodci a nevypadá, že vnímá cokoliv se kolem něj děje. Trošku nás to vystraší a všichni jsme si vědomi, že něco podobného se může stát komukoliv z nás.

V pozdní odpoledne se dostáváme do prvního kempu. Přestože všichni naši nosiči vyráželi notnou chvíli za námi, cestou nás předběhli a již začali stavět kemp. Tak to bude každý den. Zatímco my se budeme pomalu plahočit nahoru, nosiči se svižně přemístí z kempu do kempu, kde postaví stany a uvaří všechna jídla. Je neuvěřitelné, jak to všechno zvládají, když si člověk uvědomí, že nesou asi tak třikrát tolik, co my! V prvním kempu máme chvilku přestávku a pak nás Salomon pobízí ke krátké aklimatizační procházce. Momentálně jsme v 2700m a půjdeme se projít do 2850m, pak zpátky do kempu.

Když se vrátíme z procházky, naše stany jsou připraveny, naše zavazadla ve stanech. Náš vlastní toaletní stan je již také postaven. Toaleta je jednoduše kbelík s chemikáliemi, přes který je položeno záchodové sedátko. Věřte mi, po shlédnutí "veřejných" záchodů, které jsou všeobecně v těchto kempech dostupné, je náš záchod pro nás jedenáct lidí, velice luxusní! Krátce po našem příchodu do kempu dostáváme každý zelenou mísu s teplou vodou na umytí. Je těžké použít tu trochu vody na celé tělo, naštěstí jsme vyzbrojeni navlhčenými ubrousky (já sebou na Kili tahala dvě balení po 64 kusech!!!) a vodu používáme hlavně na obličej a pak osvěžení chodidel. Snažit se zbavit všeho nashromážděného prachu by bylo nesmyslné, ten s námi zůstane až do samého konce.

Po tomto umývacím rituálu se všichni shromáždíme v jídelním stanu. Tady je pro nás čerstvě připravený popcorn a flašky s horkou vodou na kafe nebo s čajem. Později dostáváme večeři - cuketová polévka, ryba s opékanými brambory a zeleninová omáčka, ovocný salát. Všichni jsme překvapeni kvalitou jídla, které je velice chutné. Anebo je to tím, že jsme unaveni? Já se cítím skvěle. Přestože už stojím na Kilimanjaru, stále ještě jsem neviděla jeho nejvyšší vrcholek - Kibo - který se za pár dní chystáme zdolat!!! Salomon nás krátce navštíví a seznámí nás s plánem pro zítřek. Říká, že druhý den je jeden z nejtěžších, protože nás čeká dlouhý trek ráno a pak další dlouhý trek odpoledne, dohromady asi osm hodin chůze. Všichni jsou trošku vyplašeni, ale nikdo Salomon nás uklidňuje, že přestože je to dlouhý den, terén není nijak strmý. Nad kempem se brzy snese tma. Jak se ukáže, Niagara guy zapomněl přivézt světla, tak je náš stan osvětlen jen svíčkami. Jakkoliv je to romantické, relativně brzy se všichni rozloučíme a rozejdeme do svých stanů.

První část naší cesty se vine podél hranic s Keňou a některé knížky upozorňují na nebezpečí setkání se s bandity. Před tím, než nás náš průvodce nechá rozejít se, jsme varováni, že náš kemp je chráněn ozbrojeným ochráncem, a je proto vhodné, abychom používali v noci naše baterky, pokud musíme jít odeslat email. Tímto způsobem ochránce bude vědět, že patříme do kempu a bude tak laskavý a nezastřelí nás :-)

Od našeho víkendu ve Walesu jsem ve stanu nespala a moc se těším, ale jak se ukáže, velká výhra to není. Nemůžu usnout, lidé z ostatních skupin, kteří jdou stejnou cestu, jako my, jsou hluční a nosiči také klábosí dlouho do noci. Když nakonec usnu, zdá se to být jen chvíle a už je tu ráno...