Kde je ten kopec???

Neděle 19. září 2010

Přestože mám normálně problémy spát v prostředí jiném než domácím, minulou noc jsem spala jako zabitá. Na nedělní ráno toho moc v plánu nemáme. Podle našeho itineráře by nás někdo měl vyzvednout kolem půl čtvrté odpoledne, takže se teoreticky nabízí možnost zajet se podívat do Arushy. Když si ale v recepci ověřujeme, zda je náš itinerář správně, recepční nás zmate odpovědí, že bychom mohli být vyzvednuti už v jednu nebo ve dvě. Hmmm. To znamená, že se nemá smysl odsud vzdalovat. Informační tabule hotelu ukazuje, že je možné udělat si procházku kolem hotelu a kávové plantáže a tak se jdeme projít. Floru tvoří různé exoticky vyhlížející keře a stromy, faunu zastupují různobarevní ptáci a veverky. Celou dobu také slyšíme kokrhat kohouty. Procházka kolem hotelu ale netrvá moc dlouho, nakonec jsme nuceni vrátit se zpátky a alespon využíváme lehátek u hotelového bazénu. Kolem poledne si dáme oběd - polední jídelní lístek je laminovaný a kromě jiného nabízí burgery. Doma bych si burgera dala jen velmi vyjímečně, ale rozhodnu se maličko zariskovat a vyberu cheeseburger. Jak se po chvíli ukáže, vybrala jsem velmi dobře. Po obědě si dáme šlofíka na lehátkách u bazénu a něco po třetí hodině dorazí náš řidič, který nás má odvézt do vesnice Marangu, na úpatí Kilimanjara.

Z Moivaro Lodge s námi jede Gary, který také dorazil do Afriky včera večer a který je jedním z členů naší skupiny. Jeho cesta z Michiganu byla podle všeho velice dobrodružná, protože hned jeho první let byl hodně zpožděný a tím pádem Gary nestihl žádné z navazujících letů. Nakonec se ale do Arushy dostal včas a teď jedeme směr Marangu. Cestou zastavíme v Kilimanjaro Lodge kousek od letiště, kde vyzvedáme dvě další členky naší skupiny, Nilam a Salem z Londýna.

Cesta z Arushy je celkem jednoduchá, jedna rovná asfaltka s jedním jediným kruhovým objezdem nedaleko města Moshi. Cesta je lemovaná jednoduchými "vesničkami", které tvoří velmi prostá obydlí z hlíny, někdy z cihel, se střechami z plechu nebo různých přírodních materiálů, případně bez střech. Lidé jsou ale oblečeni v moderních barevených tričkách a kalhotech, některé ženy nosí tradiční barevné látky. Zdá se, že lidé tady toho moc nenadělají. Postávájí po ulicích a barech (s plastikovými židlemi), případně sedí u silnice a doufají, že prodají banány a jiné ovoce. Sem tam vidíme děti ženoucí stádo koz nebo ovcí. Všudypřítomná je reklama na Coca-colu (stejný plakát se stejnou celebritou v každé vesnici), Zantel a Vodacom. Míjíme pick-up truck, který veze spoustu smetí mezi kterým postává kráva a tele. Co ale nevidíme, je Kilimanjaro! Kde je ten kopec? Řidič ukazuje, kterým směrem bychom se měli dívat, vypadá to ale, že je před námi přiliš mnoho mraků a tak nejspíš Kilimanjaro zase neuvidíme.

Cesta do Marangu trvá asi tři a půl hodiny. Do hotelu Kilimanjaro Mountain Resort přijíždíme něco před šestou večerní. Sotva se ubytujeme (z našeho pokoje je "evidentně" vidět Kibo, nejvyšší vrchol Kilimanjara, jen kdyby se ty mraky chtěly odporoučet pryč), spěcháme na briefing se zaměstnancem z African Walking Company, což je společnost, se kterou lezeme na Kilimanjaro. Ona osoba se jmenuje Nyattal (nebo tak nějak podobně, my mu říkáme Niagara guy) a jak je vtipný, tak je taky pěkně zmatený. V naší skupině je nás 11 lidí (všichni členové jsou: Gary, Nilam, Salem, Sonja, Nadia, Denise, Ryan, Jason, Katherine, Paul a já), on ale trvá na tom, že nás je 12. Sonja Costa je na jeho seznamu jako Norma Cost. Od této chvíli Sonju přezdíváme Norma! Potom s námi Niagara kontroluje vybavení, které jsme si před odjezdem objednali (trekkingové hole, karimatky do stanu atd.) a úplně vynechává moje jméno. Proto se vzápětí píšu na další seznam, aby moje vybavení bylo dodáno zítra ráno před odjezdem na začátek cesty. Když pak ale Niagara guy vybavení distribuuje, najednou mě hlásí a ejhle, moje hůlky jsou zde. Všichni kroutíme hlavou a doufáme, že Niagara není jedním z našich průvodců. Niagara v ruce drží několik papírů, které mu neustále padají a přitom se nás snaží nelekat, když nám vypravuje, co nás v příštích dnech čeká. Vysvětluje organizaci zítřejšího rána (odchod v půl desáté ráno) a potvrzuje, že na začátku Rongai cesty se s námi rozloučí a uvidíme se příští sobotu po návratu z hory. Všichni vzdycháme úlevou.

Po briefingu jdeme všichni na večeři. Celá naše skupina sedí u jednoho stolu (který je mimochodem pro 11 lidí). Hovor se točí kolem očividných témat - proč Kilimanjaro, a jak moc nebo málo se každý z nás těší, případné bojí výstupu nahoru. Všeobecně jsme ale všichni v pozitivní náladě. (Otázka: Proč Kilimanjaro? Odpověď: Hledal jsem nějaký zájed na LastMinute.com a bylo tam buď tohle nebo Mallorca!)

Před spaním ještě přebaluju hlavní ruksak. Ten mi ponese jeden z nosičů a váhový limit ruksaku je 15kg. Věci, které na Kili nebudeme potřebovat, je možné nechat pro tento týden v hotelu, i tak mám ale strach, že limit přetáhnu. Nezbývá, než věci, které považuju za nutné mít sebou, přebalit do mého Camelbaku, který si ponesu sama. V tu konkrétní chvíli si nejsem jistá, jak ho unesu. Přestože je postel pohodlná, v noci nemůžu spát. Budím se s myšlenkami "co když" a nemůžu se ubránit děsivých scénářů. Jakkoliv je Kilimanjaro vzrušující, rizika jsou stejně ohromná. Cítím se mnohem lépe, když se do hotelu konečně prodere ráno a je čas vstávat.