Sobota 18. září 2010
Sobota je ve znamení cestování. Z Amsterdamu odlétáme v jedenáct hodin ráno. Letíme s KLM a já jsem z toho nadšená jak malé dítě. Po několika letech létání výhradně s nízkorozpočtovými společnostmi se cítím rozmazlována pozorností letušek a podáváním jídel a pití, za které "nemusím" platit! Naše sedadla jsou na levé straně letadla, protože nám kdysi někdo řekl, že pokud chceme vidět Kilimanjaro z letadla, musíme sedět nalevo. Nějak jsme si ale neuvědomili, že náš let do Afriky dorazí po setmění, takže Kilimanjaro stejně neuvidíme :)
Na letišti Kilimanjaro International přistáváme něco po osmé hodině večerní místního času (V Evropě nebo přesněji v Česku je o dvě hodiny méně. Tanzanie je ve skutečnosti tři hodiny napřed, ale nemá letní nebo zimní čas, takže současný rozdíl je jen dvě hodiny). Vzduch je příjemně teplý. Letištní hala není moc velká a pasažéři našeho letu ji brzy celou zaplní. Pomalu se posouváme ve frontě na pasovou kontrolu, připraveni vytasit se s našimi certifikáty o očkování proti žluté zimnici, ale úředníci zkontrolují jen vízum. Naše zavazadla jsou už také připravena, tak po necelé půlhodince od přistání míříme do příletové haly. Tam na nás čeká řidič Alex.
Alex je velmi přátelský a po krátkém seznámení nás vede ke svému mini busu. Z letiště odjíždíme směr Arusha, kde jsme ubytováni v Moivaro Coffee Lodge:
Arusha je od letiště asi 45km, Alex říká, že cestá potrvá necelou hodinu. Po vyprávěních a zážitku jiných lidí jsem velice zvědavá, na jaké úrovní jsou místní cesty a jsem velmi mile překvapená. Silnice je hladká a "normálně" asfaltová, kromě jednoho úseku označeného jako objížďka, který nás odklopí na prašnou cestu. Venku je samozřejmě tma, ale na okrajích silnice vidíme procházející se lidi. Přemýšlím, kam asi tak jdou, bez baterek, ve tmě a jak daleko, když náznaky jakýchkoliv obydlí vidáme jen velmi zřídka. Osvětlená místa, která vzdáleně připomínají vesnice, míjíme tím více, čím blížeji jsme k Arushe. Alex najednou prudce odbočí z hlavní silnice a my se ocitáme na velice prašné, nerovné a celkově nebezpečně vyhlížející cestě. Kolem nás jsou banánovníky a sem tam velice jednoduchá chatka nebo domek. Pevně se držím úchytek v autě a přestože jsem se během první části cesty cítila velice unavená a ospalá, tahle cesta mě perfektně udržuje vzhůru. Na jejím konci je ale náš hotel, který - jak se ukázalo - není úplně v Arushe (ta je dalších deset kilometrů po hlavní cestě), ale uprostřed kávové plantáže.
Vítá nás jeden ze zaměstnanců a přináší sklenku džusu a vlhký horký ručník na osvěžení obličeje a rukou (toto je typický rituál, který se opakuje v každém hotelu a kempu, který navštívíme). Po vyřízení formalit jsou naše zavazadla od nás odebrána a my následujeme naše "nosiče" do naší chatky. Cestička je lemována kulatými lampami a přestože celá scénka působí velice romanticky, mám maličko obavy, jak se přes všechny odbočky a zatáčky vrátíme zpátky do hlavní budovy na večeři. Chatka je velice jednoduchá, ale čistá a útulná, má splachovací záchod, sprchu a dokonce i vanu (do které bych si ovšem nevlezla, moc přátelsky nevypadá, hehe). Záchod se maličko kýve po usednutí, ale zůstává na jednom místě :-) Jen se trošku opláchneme a jdeme zpátky do hlavní budovy, kde je bar a restaurace, na večeři. Sedneme si na terasu, je příjemný teplý večer. Přichází číšník a ptá se jednoduchou angličtinou, jestli si dáme něco k pití - na stole ale není nápojový lístek a on nevypadá, že by začal vyjmenovávat možnosti. "Co si můžeme dát, jaké nápoje máte?" ptám se tedy. "Pivo," odpoví číšník, na což následuje velice dlouhá pauza, jakoby si nemohl vzpomenout, co dalšího je v nabídce. "To zní dobře, dáme si dvě," "skáče" mu do řeči Paul a číšník se vděčně odporoučí. Po chvilce přináší pivo Kilimanjaro:
Pivo je výborné, sedíme uprostřed ničeho, vzduch je teplý, co víc si přát? Možná něco k snědku. Číšník nám přináší "menu", což je poněkud zmuchlaný kousek papíru, na kterém je vytištěna dnešní nabídka. Můžeme si vybrat mezi několika předkrmy, hlavními chody a dokonce i dezerty. Paul se cítí odvážně a vybírá si jehněčí curry, já se opatrně držím zeleniny s rýží. Jídlo je ale velice chutné, přestože Paulovo jehněčí jako jehněčí moc nechutná. Neodvážíme se šířeji rozebírat :-) Po druhém pivu se vracíme do chatky a brzy usínáme v naší první africké noci!
Takhle vypadá Moivaro Lodge ve dne:
Žádné komentáře:
Okomentovat